|
Musí to být příjemný pocit, vybojovat druhé místo ve světovém poháru. Zvláště, když se jednalo o ucelenou řadu soutěží. Kolik jich vlastně bylo a kde se konaly?
Ano, pocit to je pěkný a když to tak počítám, soutěží bylo celkem pět. Konaly se v Řecku, Švýcarsku, ve Francii, Španělsku a ve Slovinsku.
Na kterou z nich vzpomínáte nejraději?
Na soutěž pořádanou na severu Španělska, v Pyrenejích. Už jsem tam sice dříve jednu soutěž zažila, ale moc se mi nelíbila. Zařekla jsem se tehdy, že už tam nikdy nepojedu. Nakonec jsem však jela a všechno bylo jinak. Líbily se mi podmínky, v nichž soutěž probíhala, líbily se mi dobře volené tratě disciplín a ovšem i terén, nad nímž jsme létali. Například taková stodesetikilometrová trať přes Pyreneje, až za Andoru, to byl krásný zážitek. A ta krajina!
To znamená, že tam vyšlo i počasí...
Počasí? Vždyť jsme dolétávali "stovky" - to se přece jen tak často nedaří.
Na jakém místě jste ve Španělsku skončila?
Byla jsem třetí - a i když jsem v Řecku obsadila první místo, takové jako ve Španělsku to tam nebylo.
Poslední soutěž světového poháru se konala ve Slovinsku, a to je přece také země, kde jsou pro paragliding dobré podmínky.
Většinou ano, ale v tomto případě šlo o finále světového poháru a tak každý létal promyšleně, taktizoval a počítal body do celkového pořadí.
Když už jsme u velkých soutěží. Umístila jste se přece dobře i na Světových leteckých hrách, WAG 2001, které se letos také konaly ve Španělsku.
Zda jsem se tam tak dobře umístila, to nevím. Chtěla jsem totiž stát na stupních vítězů, ale na třetí místo v soutěži žen mi závěrem chybělo třicet pět bodů. Celkově jsem tedy byla čtvrtá. Nezdařil se mi začátek. Po prvních dvou kolech jsem létala na patnáctém místě a pak už jsem konkurentky vpředu jen dotahovala. V letošním mistrovství světa, které bylo součástí her, jsem si prostě vybrala všechnu smůlu a tak už jsem na medaile nedosáhla... Škoda, počasí tam bylo pěkné, dostupy například dosahovaly přes čtyři tisíce metrů.
Zato ve světovém poháru jste si to vynahradila. Na jakém padáku jste letos létala?
Na typu Magus české firmy MAC Para Technology.
Speciálně upraveném?
Ne, žádné zvláštnosti. Můj padák je pouze menší, to aby odpovídal mojí hmotnosti. Jinak je to normální MAC Magus, jaký mají všichni.
O vás je známo, že umíte dobře využívat termické podmínky i ovládat padák. Ale co navigace?
Naštěstí od té doby, co je GPS, létám podle družicové navigace. Už jsem si po-řídila i druhý přístroj GPS pro záznam letu. Jinak jsem mívala s navigací potíže a často jsem se také za letu ptala. Kluci ale byli hodní a vždycky mi poradili. Často se také stalo, že mi radili a tak trochu i nadávali zároveň. To když už byli na zemi a já ještě létala... Ale to už je dávno - před GPS.
Kdy a kde jste s létáním na padákových kluzácích začínala?
V roce 1993, a to skoro náhodou. S návrhem vyzkoušet si paragliding přišli kamarádi. Já si tehdy nejdříve myslela, že se jedná o nějaký druh skákání ze skály. Pak, když už jsem věděla o co jde, mne na Rané u Loun znervóznila výška kopce. Ale neodešla jsem. Naopak, naučila jsem se tam létat. Začínala jsem tehdy v partě Pegasu.
Kde létáte nejčastěji teď?
Převážně na závodech, v zahraničí. Stručně řečeno, tam, kde mají lepší kopce a počasí. Ale neznamená to, že bych i nyní nejela ráda na Ranou nebo Kozákov - když je čas.
Létáte převážně na závodech... Kdy jste zjistila, že chcete soutěžit?
Hned další rok po prvních skocích na Rané. To se kluci vydali na Straník u Žiliny a tvářili se, že se mnou nepočítají. Řekla jsem ale, že pojedu také, že si všechno zaplatím a zkusím to.
|
Tak jsem jela, soutěžila a skončila na pátém místě. Od té doby jsou pro mne závody otevřené. Teď už snad z celé té party soutěžím jen já. Ostatní buď létají na "motoru", nebo už také vůbec nelétají.
Čím jste se tehdy, kromě létání, zabývala?
Navštěvovala jsem gymnázium, studovala a... chodila za školu létat.
A nyní?
Převážně se věnuji výuce termického létání. Učím naše lidi v kurzech pořádaných na terénech v Itálii, ve Slovinsku i jinde. Je to zajímavá, pěkná práce a jsem ráda, že jí mohu dělat.
Zkoušela jste také i jiné létání?
Letěla jsem v ultralehkém letadle a ve větroni. Zvláště na větroň jsem se moc těšila, ale ten můj první let pro mě nedopadl nejlépe. Snad příště to bude lepší.
Tak mne napadá - co tomu létání říkají doma?
Máma se o mě trochu bojí. Sama dělala horolezectví a ví, co je to nebezpečí. Prostě ví, že to není cvrnkání kuliček... A táta? Ten začíná být hrdý. Když přijedu domů, do Prahy na Smíchov, vše už o mých výsledcích ví z internetu a časopisů.
Měl jsem zato, že žijete někde na horách, a vy jste ze Smíchova...
To ano, ale většinou žiji mimo Prahu. V létě v autě, na akcích, a přes zimu převážně v Krkonoších, ve Špindlerově Mlýně. Tam lyžuji, někdy létám i tandemy a také trochu odpočívám. A koníčky? V létě občas windsurfing a teď se chceme pustit do Kitesurfingu, tedy do sportování na prkně a padáku.
A jaké jsou vaše další pracovní i soukromé plány?
Létat nejlépe jak to půjde a naučit co nejvíce lidí termickému létání na padáku. To je totiž také radost - vidět, jak jim to jde. A soukromé plány? Věnuji se sportu, na rodinu zatím příliš nemyslím. Asi nejsem na něco takového dost "dospělá".
Co když jednou skončíte s paraglidingem. Jaké by pak mělo být to vaše hlavní, velké povolání?
Byla bych ráda, kdyby to bylo něco spojeného s létáním a něco sportovního.
Teď už ale máte před sebou novou sezonu a nejbližší plány s ní spojené. Čím zahájíte příští rok?
Mexikem. Už na leden nám v Mexiku naplánovali první soutěž světového poháru. Jen váhám, zda tam pojedu pouze na týden, nebo na měsíc. Ale ať tak, či onak, už se těším, i když ve "Špindlu" je také hezky. Za letošní sezónu však musím ještě poděkovat - firmě MAC, která mi umožnila světový pohár létat, a také příteli Martinu Slívovi, za jehož mohutné podpory jsem pohár absolvovala. Vždy mě hnal o kousek dál, na nejlepší místo do cíle.
A to nejlepší místo v cíli, ve sportu i v soukromém žití, vám přejeme i my, příznivci sportovního létání.
|