Před pár lety jsem se zařekl, že to byla poslední zima, kterou jsem celou proklepal doma, zmítán zimou a absťákem po lítání. Zatím se mi vždycky povedlo na pár tejdnů se trhnout někam do teplíčka, trochu si tam polítat, sem tam při tom vyřídit nějakej kšeft, napsat na to dokonce i cesťák, překlepat začátek března a vplout do nový letový sezóny. Tuhle zimu to vypadalo docela bledě. Celej podzim jsem kmital kolem novinek v našem už tak zběsile širokým sortimentu, takže na Austrálii, Zéland nebo Spojené tramtarijské emiráty nebyl ani čas ani prašule. Už to vypadalo, že naložím kombíka sedačkama, helmama a jinou veteší a místo abych dal vydělat nějaký špedici, zavezu to osobně svýmu dealerovi ve Španělsku, při tý příležitosti si taky flugnu zimní termiku třeba v Piedrahitě nebo v Ageru. Nebylo by to poprvé. Do toho zavolal můj kamarád Juraj Sladký z dalekýho východu (Slovenska) a pln nadšení mě zval na repete jejich loňskýho dobrodružství na Kanárech. Nabídka přišla právě vhod. V garáži od vánoc ržál novej bezstožárkovej plnokrevník, v práci mě snad ten tejden taky oželej, pozvání mělo pro mě nečekaně zajímavou formu (Lubine, vůbec o nic se nemusíš starat, 17.ledna buď na letišti s érem a pasem, ostatní nech na nás! Pro člověka, kterej nestíhá ani sváču, natož lítat po cestovkách, přímo rajská hudba.). Z tejdne se nakonec vylouplo čtrnáct dní, zato však za docela ušlou cenu, ze který zvláště mile vyčuhovala přeprava eroplánů. Tisícovka za éro (stejně jako za horský kolo!), to je opravdu za půl darma.

    Že by tenhle vejlet moh mít taky nějakej háček mi došlo začátkem ledna, kdy jsem vytáhl rozumy ze Standy Hlavinky, kterej se právě vrátil. Kromě kobylek snad na Lanzarote zažili všechny přírodní katastrofy a díky tomu za celej tejden nalítali nijak závratnejch pár, tuším čtyři, hodin. No co, nějak to dopadne, řek jsem si. A taky dopadlo.

    Po přistání na letišti v Arecife, hlavním městě ostrova Lanzarote nám místní usedlík Jarda Jindra (kterýmu tímto děkujeme za zajištění plechovek Opel z půjčovny) sdělil, že ještě ten den fičí lítat, neboť je snad po měsíci první poživatelnej letovej den. Ve chvalozpěvech plátku Drachenflieger doplněných kýčovitejma fotkama se o vichřicích trvajících tejdny, dešti a jinejch radovánkách nenašlo ani slovo, stejně jako v reklamních blábolech Fischerovy kanceláře. Nezbejvalo, než doufat. Po ubytování v hotelu Playa Roca jsme uvedli do letovýho stavu na krátko sbalený náběžky, polkli něco pálenýho a šli chrnět.

    První (jak jsme doufali letovej) den jsme před hotelem odhodlaně naslinili prst, abychom zjistili, ze kterýho kopce to bude, abychom vzápětí zjistili, že vichr neohejbá jen těch pár ubohejch palem, ale i ten nasliněnej prst. Nicméně jsme vyrazili. Juraj Sladký i bratři Pavelkovi většinu kopců znali už z loňska, takže nebyl problém provést exkurzi skoro po všech startovištích na ostrově. Právě při tomle pojíždění a potkávání hromady podobnejch bludnejch ovcí s lešeníma na autech mi došlo, jak je to tady vošklivý. Samý šutry, láva, písek a zase šutry, k těm několika stromkům a palmám snad musej bejt přivedený hadičky s tou odsolenou břečkou, co teče z kohoutků.



    Když si vzpomenu na oslavnej článek Standy Hlavinky, připadá mi, že jsme každej byli na jiným ostrově. Jedinou taškařicí toho dne byl jistej rakouskej penzista, kterej vybalil svýho červenýho Atlase v dvacetimetrovým hurikánu na pláži u obce Famara, zaměstnal čtyři pomocníky taháním za popruhy na rozích svýho ptáka, mraky čumilů zaměstnal focením, natáčením a nás ťukáním na čelo. K večeru, zmoženi brouzdáním po startovištích jsme se vrátili do našeho all inclusive hotelu, pozorovat poblíž prohýbajících se švédskejch stolů staroušky z celý Evropy, jak jim chutná. Představa, že se moc lítat nebude, byla zdrcující a po prvním dnu docela reálná. Vždyť na týhle hromadě šutrů kromě lítání není fakt do čeho dloubnout. Pomalu jsem se chystal ty dva tejdny přežít za pomoci Josepha Hellera, Kurta Voneguta a hotelovýho bazénu s ledovou vodou.

    Protože rogalistickej pánbůh asi nebyl doma, další den to propuklo. Proti větru už nebylo třeba chodit v předklonu, pršet už taky přestalo, tak se šlo na věc. Po výjezdu na kopec u obce Mala, zpestřeným zde běžným proražením pneumatiky jsme se nachystali spolu s ostatními nadrženci a šli na to. Foukala zdravá dvanáctka, podle znalců prý běžná a únosná. V luftě se základnama kolem 500 m nad startem nás čekala ostrá rozpráskaná termika s pětimetry, ale vždy jen na pár toček. Kopec velikosti Rané byl co nevidět narvanej rogalama kam oko dohlídlo. Po dvou hodinách jsem toho měl tak akorát a ustlal jsem to pod kopec. S fungl novým Toplessem jsem si na přistání nahoře na startu (tato možnost tady existuje snad na všech kopcích) netroufl. Pozoroval jsem ostatní lítače a dělal si obrázek, co jsou vlastně zač. Vesměs usedlí pánové na starších, leč osvědčených érech, nejčastěji na Zephirech, Kissech, Atlasech a starších Willsech. Žádní dravci a závodníci, spíš strejcové, co se chtěj povozit a moc se u toho nepřetrhnout. Jeden z nich si po přistání sundal helmu a já myslel, že si zapomněl sundat kuklu. Omyl. Když přišel blíž, musel jsem konstatovat, že takhle černýho černocha jsem ještě neviděl.



    Dál už to byla nuda. Lítání až do úplnýho přelítání. První tejden to vycházelo tak rozežraně, že každej den se lítalo jinde. Na severu ostrova jsme hoblovali do zblbnutí zátoku u vesnice Orzola, na severozápadě to chvílema dokonce připomínalo přelet, to když se lítalo přes Famaru 20 km podél útesů až na konec ostrova, na placatým poloostrově u Famary se dala čmuchat ve psí vejšce termika jako v Polabí, jeden den foukal dokonce jih a my startovali ze sopky u vsi Macher, s rezervací Timanfaya za zády. Tenhle národní park, na kterej jsou tady snad nejvíc pyšný, ze všeho nejvíc připomíná nekonečnou haldu strusky někde u Karviné, je zdrojem nejen termiky, ale taky živobytí majitelů velbloudů, vozících unuděný pupkáče a jejich paničky.

    Jak po prvních dnech postupně přestával dunět vítr, začali se osmělovat naši kolegové padáčkáři, takže kopec byl patřičně obójkovanej. Koncem druhýho týdne, s víc jak třiceti hodinama na hrbu jsem si připadal jako totální dělník vzduchu a zdaleka jsem na tom nebyl nejhůř. Někteří házeli ke konci ve slabým větru blatouchy zcela cíleně.

    Teď dřepím doma a smolím tenhle článek. Hromada lidí si asi řekne, že ten Lubin je asi nějaký rozmlsaný mrzutý pako, kterýmu hned tak něco není dost dobrý. Ale nemůžu si pomoct, mě už na Lanzarote nikdo nikdy neuvidí. Když pominu fakt, že infrastruktura celýho ostrova je striktně podřízena ”velkovýkrmu vepřů”, čili masové turistice v té nejhorší podobě, nedá se přehlídnout fakt, že lítání je tu tak odporně snadný, že se teď docela těším na první slabej stoupák, kterej si budu muset fest zasloužit.