Pár dní jsem se poflakoval po Itálii, kde za svatebního rojení všech čertů probíhal úvod Mistrovství světa v závěsným lítání. Mezitím co v Umbrii, pyšnící se přívlastkem slunná, hynuli naši reproši v dešti, mlze a vichru, schylovalo se v český kotlině k přeletový smršti, podmíněný tlakovou vejškou, za kterou by se Novej Jižní Wales stydět nemusel. Už to ráno u Mikulova mi to počasí bylo nějaký podezřelý. Vatičky, zřejmě dost vysoko se během dopoledne srocovaly do úhlednejch šórů jako na spartakiádě, směr od severovýchodu napovídal dost o mohutnosti tlakovýho pole, do toho proklatě optimistická hláška Radiožurnálu, prostě jsem zachrochtal a šel spát. Letět se sice chtělo, ale po noci za volantem bych si asi nabil kokos, takže rozum zvítězil. Další den, počasí jak přes kopírák s tím včerejším, byl ve znamení pracovních povinností, který si na mě, poměrně drze, počkaly. Neva, však zejtra propuká víkend a Zákopčáník toho slunce v duši snad v životě víc neměl. Jeseníky jsou bezva kopce, ovšem startoviště na východ až sever abys tam pohledal. Dá se to sice odmáznout od chaty na Šeráku, už jsme tam s Vláďou Koretzem něco přes kilo taky zapsali, ale když duní kolem desítky dole v Šumperku, musí to bejt ve třinácti stovkách docela masomlejn. Ostatně na tenhle problém existuje už celkem osvědčenej recept. Kus špagátu a sto kobyl na třílistý vrtuli. Petr Hnilica, nestor vlekání v Čechách, nebyl proti, tak jsme se kolem desátý dokolíbali na letiště. Tou dobou už tam bylo poměrně živo. Kumulů tak akorát, pod ně se snažilo upíchnout stádo plachtařů. Prázdniny na Šumperským letišti jsou už několik let ve znamení mezinárodního plachtění. Pod základnama jsou běžný setkání s excelentně lítajícíma Švýcarama, těm se tu tak líbí, že si z kapesnýho kousek od letiště koupili chalupu, trochu níž už člověk musí bejt ve střehu, protože kolem se jako děti bez domova potloukají hordy Holanďanů na svých místy značně muzeálních plachťácích, dole u země dokončují elementárku Dánové, úplně vespod, to je v letištní hospůdce, skřípou zubama zoufalci, na který žádnej větroň nezbyl, prostě docela šrumec.

    Kolem poledního jsme v koutku letiště byli pomalu ready, vlečný aeroklubáků už semtam i pauzírovaly, Honza Ptáček, co se nechal cuknout kolem desátý už seděl, tak jsem to prubnul. To, co se odehrálo v následující půlhodince lze charakterizovat jako naprostej rogalistickej orgasmus. Bylo to fest intenzivní a trvat to dýl, asi bych se mohl zbláznit.

    Když jsem mávnul Petrovi na vlečný, byl jsem připravenej na docela slušnou gymnastiku. Když funí přes kopce jako z mamutí řitě, bejvá problém přežít na laně prvních pár set metrů, pak už to jde. Proto mě překvapila záhadná absence rotorů. Buď jsme měli kliku a nějak jsme to prokličkovali a nebo, a to spíš, to prostě termika přebušila.

    Stoupáky byly hutný, první točitelnou věc jsem nechal ležet už ve stopadesáti. Vsadil jsem na jistotu a s levačkou ne zcela doléčenou po zlomenině zápěstí jsem vydržel do pěti set. Když se na pár vteřin vygumoval analogovej displej Flyteca, hrábnul jsem po vypínači. Dál už to bylo jako ve snu. Čtyřku jsem ucentroval na poctivejch 6.5 na průměrovadle a na jeden zátah jsem to vyšrouboval do 2750m nad moře. Už od dvou táců jsem si prohlížel řádku mraků jak podle pravítka, parní mašinka by nesvedla úhlednější lajnu. Co následovalo pak, to se hned tak nevidí. Čtyřicet kiláků jsem nemusel zatočit! Hrazdu pod pupkem, na džipiesu proti zemi sto deset kiláků a vejšky furt stejně.

    Někde nad Lanškrounem jsem neodolal a vzal pětimetr. Hned po první točce jsem toho zalitoval, protože základna se krutě přiblížila a o kilák dál mě v plným trysku polkla. Někde u Český Třebový ten zázrak končil. Šíleně namlsanej jsem od posledního mraku vybíral, pod kterou následující dálnici to z těch 2500m vrhnu. Dobrat v usmoleným dvoumetru základnu jsem pohrdl a to byl začátek mýho konce. Ze dvou řad kumulů vzdálených od sebe pět kiláků jsem zavolil samozřejmě tu rozpadající se, takže přesun pod tu aktivnější mě totálně pozřel. Pokus zmátořit se ve čtyřech stovkách na polích před Litomyšlí se ukázal jako neplatnej a mně se zaprášilo od kopyt na padesátým kiláku a to prosím o půl druhý, v den, kdy to makalo do sedmi. Ostatně psal se 31.červenec a Lubor Groh na padáku ten den prásknul stoosmdesát. Dobře mi tak.