V neděli 9.dubna 2000 se pražští rogalisté těžko domlouvali. Přestože mobilní telefony zvonily jak divé, povedlo se nám dojet až na Ranou, abychom podle svahujících padáků zjistili, že je to dobré a proto pojedeme zpět ku Praze na Říp, odkud je to při JV větru dále k německým hranicím. Po dalších 50km jízdy se potkáváme s druhou skupinou rogalistů přímo na malinkém JV startovišti na Řípu. Přestože vyjížděli z Prahy o hodinu později, už mají postaveno a my musíme rozkládat své křídla až za nimi v lese.

    Vítr nepřesvědčivě kolísá mezi 2 až 4m/s a předpolí kopce čím dál častěji zastiňují mraky, takže zachycení na kopečku s převýšením 110m nebude snadné. Naštěstí nám místní padáčkáři uvolňují startoviště. Část z nich je zcela vytížena vymotáváním padáku svého kolegy z lesa po neúspěšném startu, druhá část pobaveně sleduje naše plánování cílového letu do Perštejna (83.5km). Postupně v průběhu 40 minut startujeme. Samotný svah v termické pauze nedrží, a tak stačí drobná chyba v taktice či jen smůla ve volbě startu a čtyři z nás přistávají na úpatí.

    Já stojím na startu jako poslední. Ve vysílačce se mísí spolupráce točících rogalistů podbarvená pípáním várií a kletby těch, co přistáli přímo pod kopcem. Naštěstí poznám začínající interval a po pěti pendlech v úrovni startu zahájím kroužení a nepřestanu, dokud nejsem 5km za Řípem. Trochu mne mrzí, že při manipulaci s vysílačkou a foťákem ztrácím jádro stoupáku a červený padák, který startoval po mně, mi ujede o dobrých 150 metrů výšky. Stoupání však brzo opustil a když ho doháním na desátém kilometru, mám 1200 nadmořských a centruji 3m/s, zatímco jemu se už práší od bot.



    Zatímco jižně od čáry Říp - Milá - Chomutov jsou krásné 2/8 kumulů se základnami ve 2000 nadmořských, severně je zcela zataženo. Na rozhraní těchto dvou vzdušných mas jsou stoupáky nejčastější, a tak se mi daří dohánět kamarády, kteří startovali dříve. Neklesám pod 1200 a využívám silnějšího větru ve větší výšce.

    Mezitím Robert Božík hlásí úspěšné přistání na Rané a Honza Krofta naopak neúspěšné 3km před Ranou, když mu čáru přes rozpočet na přistání udělal stoupák v 50 metrech a donutil ho tak pokračovat v přeletu.

    Za Chomutovem je zcela zataženo a je potřeba točit každičký půlmetr, který ještě ze setrvačnosti funguje. Zde se všichni najednou potkáváme. Honzové Sokol a Krofta za cílem v Perštejně sedají, já a Pedro Nedoma máme rezervu výšky, dotáčíme a po ofocení cílového bodu pokračujeme za dýzou mezi Doupovem a Krušnými horami dál. Snadno poznáváme stále zasněžený Klínovec, Jáchymov a Ostrov. Dál to už neznáme a tak nám hodně pomáhá Radek Dykast, který zde právě přistál po letu z Rané a má zdejší místopis v malíčku. Otevírají se nám tak nové výhledy. Na rozdíl od důvěrně známých hnědouhelných elektráren a dolů u Mostu a Chomutova zíráme na Sokolovskou pánev a komíny ve Vřesové.



    Vítr trochu zesiluje a stáčí se na čistý východ, takže nás netlačí tolik do Německa. Stačí točit slabá zbytková stoupání pod vysokou oblačností tlumící termiku. Přesto ještě v 17:30 dotáčíme 2000 nadmořských mezi Chodovem a Kraslicemi. V této výšce je -8 stupňů. Po včerejším vymrznutí na cíláku z Rané do Hořovic mám dvě bundy a tak si v pohodě vychutnávám krásnou viditelnost. Dál už jen kloužeme a tlačíme se na bok větru k jihu. Přistáváme u Kaceřova 10 km před Chebem o 50 metrů výš, než jsme startovali. GPS ukazuje 130.2km. Kdyby jsme si byli více jistí polohou státní hranice, mohli jsme letět více severně, balónovat ve večerních nulkách a protáhnou tak let ještě o 10km k Františkovým Lázním. Takto jsme trochu nervózně sledovali rozbořené střechy a Škodovky 120, abychom si byli jistí, že ještě letíme nad naší republikou.

    Možnost dlouhých letů 10.dubna některé piloty zaskočila. Nemají nabité baterky ve vysílačkách, nemají foťáky, nepíší si protokoly do poháru a především jezdí lítat bez řidiček. Ještě štěstí, že jsme se všichni nechytili a dotyční nešťastníci nám šťastným udělali ukázkově rychlý svoz.