Předpověď byla dobrá na celý víkend. V sobotu jsem z rodinných důvodů nemohl jít, takže jsem byl na neděli pěkně nadržený. Silný východní vítr v ranních informacích o počasí mě však poněkud zchladil. Přesto v naději, že nějak odstartuju, jsem spěchal na kopec s vidinou dlouhého přeletu. Na kopci bylo všechno jinak. Vítr byl slabý a termika si s ním pohrávala do všech stran. Nadějná předpověď přilákala na kopec spoustu nadšenců. Podle toho, jak se jim podařilo skočit do termického intervalu, někteří stoupali a jiní hnili.



    Ať člověk lítá kdekoli a plánuje přelet, hlodá v něm myšlenka, že by letěl domů. Důvody jsou ekonomické, časové, ale taky člověk viděl ze vzduchu kde co, jen tu rodnou hroudu velmi zřídka. Přes Vsetín už jsem párkrát letěl, ale nikdy se mi ho nepodařilo pořádně vyfotit. Zkrátka jsem se rozhodl, že zase zkusím letět domů. Domluvil jsem se s kolegou a šli jsem na to. Na startu jsem chvíli váhal, protože většina vyklesávala a jen sem tam se někdo pozdvihl. Když se konečně začali zvedat, musel jsem ještě počkat, až odstartují tři padáci, kteří stáli přede mnou. Odstartoval jsem a stoupák byl tam co vždycky. Bohužel jsem bral už konec a zdvihal se pomalu. To můj kolega vyhodnotil jako že to tam je a už se nechytil. Po chvíli stoupák zesílil a zastavil jsem se až ve 2100 o základnu. Směrem domů jsou na cestě dlouhé a hluboké lesy s možností přistát tak akorát na strom. Ve dvou se to lépe táhne, a tak jsem čekal na kolegu, až sbalí křídlo a vyjede na kopec. Zatím jsem pomalu doletěl na 6. kilometr obhlídnout počasí na trati a zase jsem se vrátil. Padáci, co startovali přede mnou, se vydali na cestu a já jen pozoroval, jak mizí v dáli.



    Po hodině bloudění mezi základnama se vytvořila ve směru tratě krásná řada. To už jsem nevydržel a vyrazil jsem na cestu. Na desátém kilometru mi Iveta hlásí, že podmínky na startu nejsou moc dobré a že jedou za mnou. Na 25. kilometru řada končí. Přede mnou je jen modré nebe a za ním rozpadající se kumul. Vyčkávám a snažím se nabrat výšku. Bohužel se začíná rozpadat i můj kumul. Chtě nechtě musím dál.



    Kopce okolo rostou. Naštěstí mám nejhlubší lesy za sebou, ale rozhodně nemám v dohledu louku, na které bych mohl v nejhorším bezpečně přistát. Situace začíná být kritická, výška ubývá a loučky okolo jsou tak na záchranu holého života. Snažím se nad hřebenem uletět z klesání. Po chvíli nalítnu nulu a začínám kroužit. Stále ztrácím výšku. Zkouším zatáčky protahovat a hledám okolo něco silnějšího. Půlkou zatáčky už mám stoupák. Držím si stále 1300 a špekuluju, kde by mě to mohlo zdvihnout.Už tu lítám půl hodiny bez výrazného zlepšení. Zkouším několik nadějných směrů od nuly a pořád nic. Teď to zabralo, ustřeďuji krásné spásné dva metry a snažím se je za každou cenu udržet. Mám 2000 a v dálce na horizontu tuším Vsetín. Směrem ke kasárnám vidím padák. Pod sebou mám Karlovice. Upřesňuji polohu s Ivetou a zjišťuji, že mají velké zpoždění. Rozhodl jsem se chvíli počkat. Fotím všechno okolo. Vytáčím a zase fotím. Padák proletí kolem mě a zmizí někam směrem na Rožnov.

    Po půl hodině Iveta zpoždění poněkud sníží a já pomalu balónuju nad Vsetínskými vrchy směrem ke Vsetínu. Ještě nikdy jsem tudy neletěl a tak fotím co můžu. Nosí to všude okolo, a tak se jen tak bezstarostně vozím mezi 1800 a 2200. Popoháním Ivetu, protože jsem zmatený ze směru větru. Po startu jsem měl asi 10km/h v zádech, které chvílemi zesílily i na 20km/h. Od 20. kilometru mám pocit, že nefouká. Naproti tomu na hladině Stanovnice je vidět čeření vln od větru. Iveta tvrdí, že nefouká. Jsem z toho nervózní, protože jsem nedávno přistál s větrem v zádech a natloukl si kokos.



    A už ho vidím, Vsetín je přede mnou a na dokluz. Iveta mě dojela. Posílám ji napřed a fotím. O tuto trať jsem usiloval dlouho a konečně se mi to podařilo. Jsem šťastný, ale pořád mám 2200, které je mi líto stočit. Pokračuji dál. Volám Ivetě, ale odpovědí je mi ticho. Před chvílí mi ve sluchátkách ještě praskalo, teď syším jen přerušované šumění. Ze záměru pokračovat dál přes Hostýnské vrchy nezůstalo nic. Volím kompromis. Předpokládám, že mě Iveta slyší. Využiju alespoň trochu výšku a prodloužím přelet. Hlásím předpokládaný cíl na mém oblíbeném poli za Valašským Meziříčím vedle Dezy. Zase slyším jen šumění. Fotím Přehradu na Bystřičce. Je čtvrt na šest. Dotáčím 1800 a vím že je to pro dnešek poslední stoupák. Do cíle to mám 12km na což mi výška bohatě stačí.



    Ještě jednou se dívám na Beskydy, Vsetínské vrchy a Hostýnské vrchy, abych se jich nabažil. Kontroluji vítr. Stále 0. Šponuju křídlo a pouštím se na dokluz. Snažím se, najít na zemi příznaky proudění. Přelítám Jarcovou - oblíbené startoviště kolegy z práce a k mému údivu vydím z něj letět padák. Což znamená, že pokud fouká tak proti mně. A další padák. Zpozorním, protože to znamená, že zřejmě dole fouká úplně jinak než v mé letové hladině. Podle mých budíků nefouká nic. S ubývající výškou se dostavily první známky toho, že níž poletím proti větru.



    Komín u Dezy kouří. Konečně nějaký ukazatel. Podle směru kouře fouká dole sever až severovýchod. Pára unikající někde ze střech ale frčí dost rychle. Jsem v cíli a mám 1000, což znamená na posledních 12 kilometrech dokluzu klouzavost 1:15! Točím, abych se ujistil o snosu. Vypadá to na 20km/h sever. Hlásím se Ivetě a v tom ji uvidím. Udělala mi překrásnou fléru a stojí s ní uprostřed pole. Dole to pořádně fičí. Zatáčka mě zanesla až za cestu. Nalítám si hodně proti větru. Zatáčka mě zanesla opět, až nad stromy u cesty. Poslední zatáčka. Srovnávám křídlo proti větru a dostavuje se silná přízemní turbulence. Lítám na křídle od trapézky k trapézce. Na louce je malá terénní vlna, po které se ještě sklouznu. Vítr je tak silný, že stojím 2 metry nad zemí. Lehce přitáhnu a pomaloučku jako do peřiny přistávám. Funí tak, že nemůžu ani zdvihnout křídlo. Eufórie, únava, štěstí. A Vsetín jsem zase přelítl.