Obracím tedy zpátky po úhlopříčce napříč polem. Nad plochou dělám v zesilujících bublinkách plochou zatáčku o velkém poloměru a snažím se ji přiškrcovat v těch nejaktivnějších místech. Ještě rychlý pohled na výškoměr, abych se po chvíli mohl ujistit, že skutečně nějakou výšku nabírám a už trpělivě kličkuju přes rychle se objevující a zase mizející jadérka. Stoupání postupně sílí ve dvou místech, přes které točím jakousi šišatou elipsu a zvedám se znovu přibližně do zakletých 1200m n.m., kde obě jádra za zvýšené turbulence dočista ztrácím.

    Chlad mi rychle připomene, že mám znovu zapnout postroj a už to peru rovnou nad Frýdlantské letiště, které je z této výšky tak akorát na dokluz. Kyčera rychle mizí za mým levým ramenem, zatímco k letišti se zrovna blíží na přistání Jirka z Lískovce, který startoval před chvílí z Lysé hory. Na Borové balí rogalo Jarda z Havířova, který to už z Lysé na letiště nedotáhl a z dráhy se zrovna zvedá vlečná s větroněm. Honza ze Vsetína hlásí přistání v Čeladné, takže z Javorového už dnes dál nedoletí. Nad horním prahem dráhy nalétávám silný stoupák, který mě konečně vynese až do 1800m n.m., takže mířím rovnou na Čeladnou zdravit z výšky Honzu. Smrk vlevo nechávám bez povšimnutí, stejně tak Ondřejník vpravo a později i Stolovou. Ženu to na boční vítr rovnou středem údolí a s ubývající výškou se dostávám do turbulence za Ondřejníkem, až se mě Honza zdola udiveně do vysílačky ptá, proč pořád tak kličkuju. Dokluz mi vychází bez problému až do Kunčic na cvičnou louku pod Skalkou, na které jsem se před 11 lety jednu dubnovou sobotu poprvé několikrát vznesl asi 2 metry nad zem, a pak odjel domů celý od bahna a s roztrhanými kalhotami. Ale jak jsem byl tehdy na všechny ty modřiny pyšný! Jako by to bylo včera ...

    Nad okrajem Kunčic v závětří Skalky opět velmi silné stoupání zase někam pod 2000 metrů a okamžitě mám namířeno na západ přes Trojanovice k Velkému Javorníku. Dokluz vychází spolehlivě až na velkou přistávačku pod východní stranou Javorníku u Siberie a poprvé mi začíná být mírně zima. Jednak se pohybuju ve větších výškách než zpočátku, ale hlavně volím mnohem vyšší přeskokové rychlosti, protože už tuším, kudy to dnes asi půjde. Radhošť míjím v tak uctivé vzdálenosti, že to ani za fotku nestojí. Zato dobře nasvětlený Frenštát s Ondřejníkem v pozadí vypadá z tohoto úhlu od Trojanovic docela dobře.



    Na Javorníku visí na svahu jediný padák, na startu se chystají další dva a už mě ani nepřekvapuje, že nad kopcem není nikdo. Z této výšky nevidím reálnou možnost zvedat se někde na Javorníku a zalétávám raději do východního kotle nad louky, které v tomto místě leží ve slušné nadmořské výšce. Kdysi dávno jsem tady při jednom letu z Javorového musel přistát a dobře poznávám chalupu, ve které mi dobří lidé schovali na noc rogalo v kůlně a na druhý den jsem si k jejich velkému údivu pro něj přijel na kole. Cyklistická anabáze s naloženým, tehdy ještě šest metrů dlouhým rogalem by vydala na samostatný článek, včetně dramatických průjezdů křižovatek, zatáček a jednoho pádu na rozbitém železničním přejezdu. Nad některými svými nadšeneckými kousky dnes přece jen trochu kroutím hlavou.

    Louky v kotli spolehlivě fungují a rychle jsem zase vysoko ve studenějších vrstvách. I když přeskok do údolí Rožnova vypadá lákavě, z této pozice se mi jeví jako nevýhodný a rychle mířím přes vrchol Javorníku nad louky u nádraží ve Veřovicích, které současně slouží jako přistávačka.



    Na přistávačce u Veřovic balí dva rogalisté a právě přistál jeden paraglidista. Zalétávám za přistávačku více k Veřovicím a je to tam. Z této pozice hodlám přeskočit za hřeben do rožnovského údolí, protože kopírovat hřeben až na Huštýn se mi dnes jeví jako nesmysl. Soustředěně tedy točím silné stoupání a snažím se nabrat co největší výšku. Těsně pod 2000 metry se stoupání rozsypává a i když jsem během točení vyslechl hlášení nějakého paraglidisty o trvalém klesání -4m/s z Javorníku až do Zašové, nenechávám se zvyklat a otáčím přímo na Zašovou.

    Stopa se mi jeví jako velmi dobrá, výška ještě lepší a kdo ví, z jaké výšky ten paraglidista odlétal a kudy vlastně letěl. Až do středu údolí mi severní vítr mírně pomáhá a zvolená stopa přes louky a později suchá hnědá pole se ukazuje jako docela slušná. Odporný tón velkého klesání si vario nedovolilo vypustit ani jednou. Přelétávám silnici spojující Rožnov s Valašským Meziříčím právě u Zašové a měním směr podél nasluněných ploch na svazích malých kopečků v okolí vesnice Veselá. Jsem si vědom toho, že jsem právě narušil krplovský vzdušný prostor a támhle dokonce zřetelně vidím stanici lyžařského vleku, kam mě vloni pozval Klub přátel Krplova na opékání prasete, ale než jsem přijel, stihli ho úplně celé sežrat.

    Nasluněné louky na svazích jsou lepší, než jsem předpokládal, ale i když v několika místech dávají opravdu vydatně, žádné stoupání už dnes neberu. Až na Krplov mám výšky na rozdávání. Po pravé ruce se rychle blíží Valmez, takže pečlivě volím úhel záběru fotoaparátu tak, aby mi na snímku nechybělo bydliště předsedy KPK. A bystrý pozorovatel jistě nepřehlédne na fotografii jeho překvapený obličej v dokořán otevřeném okně.



    Obrovská přistávačka na jižním okraji Valmezu přímo u výpadovky na Vsetín je přede mnou jako na dlani (na následující fotografii přesně v místě datumu) a za ní se zvedá za řekou pověstný Krplov. Je divné, že při tomto směru větru se nikdo nepokouší startovat či dokonce létat. Na krplovském startovišti dnes zkrátka není ani živá duše. Snad jsou všichni na Javorníku nebo možná teprve přijdou. A nebo už dokonce nadobro odešli, blíží se totiž 17. hodina.



    Stáčím přebytečnou výšku, snažím se rozhýbat ztuhlé nohy, které budu jako podvozek určitě potřebovat při přistání a těším se na zem do tepla. Na důvěrně známé přistávačce roste tentokrát nízké zelené obilí, které se v některých místech hadovitě vlní. I tady ještě funguje termika. Přes celé obilné pole se táhnou několikeré vyjeté koleje zřejmě od traktoru přesně v předpokládaném směru větru. Nasazuju na přistání na okraji pole těsně nad jednou z "ranvejí" a po vysunutí svého podvozku jako z udělání nalétávám do vlnící se oblasti. S křídlem lomcuje turbulence, hlavně neztratit rychlost. Náhle oblast končí a levé křídlo ztrácí vztlak. Rychle odtlačuju hrazdu, ale konec levého křídla si už hrábl do obilí. Je z toho klasický klofanec a nedůstojně umazané levé koleno.

    Dlouhou vyjetou kolejí odnáším křídlo na louku k okraji pole a hle, někdo mi kráčí stejnou kolejí vstříc. Zřejmě nějaký místní pilot, tak to je skvělé! Jazyk se mi po několika hodinách letu lepí na patro, jistě podá i něco k pití. "Jak si to představuješ, přistávat v obilí na soukromém pozemku?!" oboří se na mě zhurta, hned jak přijde blíž. A sakra, pilot to není a pití asi taky nebude. "Moc se omlouvám, vítr mě zafoukl a vzdušný vír stáhl na pole. Sám jste určitě viděl, jak to se mnou praštilo o zem, málem jsem se zabil ...!" pohotově vytahuju univerzální formulaci a v postroji s kuklou a přilbou na hlavě z něj rozhodně strach nemám. "Ale mě nějaký pitomý sport vůbec nezajímá. Když to neumíš, tak seď doma na prdeli," evidentně už doznívá majitel a podle tónu hlasu soudím tak nejvýše na tři závěrečné věty. Za polohlasného mumlání majitele pokračujeme až na okraj pole, kde konečně pokládám čím dál těžší křídlo na louku, zatímco majitel se bez rozloučení ztrácí kdesi nahoře na silnici.



    Sundávám postroj a přilbu a svlékám i kombinézu. Jaké tady mají ti krplováci ale nádherné teplo. Hledám mobilní telefon a hned vytáčím telefonní číslo předsedy KPK. "Stejně ti nevěřím. Přivezl sis tam to rogalo na autě ...!" zakončuje vzápětí náš telefonický rozhovor Vitamín a odchází do hospody sledovat dramatický finálový zápas českých hokejistů proti Finsku. Dnes jistě fandí Finům ...