V sobotu 17. května jsem již ráno při cestě do školy za účelem spáchání zkoušky z daňových zákonů koukal na oblohu a pozoroval směr a rychlost větru. Předpověď "dávala" na Moravě slabý jihovýchod a jasno, do Čech již přicházela od západu nevýrazná studená fronta. A jak se často stává, meteorology hlášených 4 až 6m/s je na Jižní Moravě posíleno k 10m/s. Po poledni jsem dorazil domů do Slatiny a při obědě s ženou Markétou a dětmi jsem pořád pohledem bloudil z okna na oblohu. Jasno a kymácející se stromy na zahradě vytvářely i naději i pochyby o možnosti letět, přece jen již nejsem nejmladší, abych skákal do jakékoliv vzdušniny. Žena přesto pochopila a sama se mne zeptala, o čem přemýšlím. Potom, ačkoliv jsme byli domluveni na dnešní den jinak, bylo mi přáno a vyrazil jsem se synem Tomáškem uvnitř a rogalem na střeše auta na Brnu blízkou mez z převýšením 90 metrů. Viničné Šumice zely prázdnotou, vítr šel mírně zprava rychlostí okolo 8-10m/s. To je ono! Alespoň si chvilku zalétat, byť to bude jen svahovačka s pár těžko točitelnými termickými žduchy.



    Minulý týden jsem měl možnost dva dny trávit na Straníku při paraglidistickém Mistrovství ČR, termiku jsem tam lovil téměř za bezvětří. Dnes to bude naopak, větru je dost. Takže mírně nadržený jsem začal stavět lešení. Moc jsem nespěchal, neboť Markéta měla přijet později a nikdo jiný tu kromě šestiletého Tomáška nebyl, aby mi na startu pomohl. Pak však vidím přijíždět Artura v Chevroletu i s Charliem a Metudem. Bylo jim hned jasné, že dnes to pro hadráře nebude a tak vytáhli gril a víno a pokračovali ve svém již včera započatém večírku, těšíce se přitom na příjezd mé ženy se dvěma kamarádkami.

    Startoval jsem chvíli po půl čtvrté, do velmi teplého vzduchu a předpokládaného svahování jsem měl oblečeny džíny a košili. Výtah kolmo nahoru fungoval jen do 50 metrů nad hranu svahu, pak to bylo jen vození a hledání lepšího místečka, kde to ještě trošku stoupá. Lépe se mi dařilo 400m vpravo směrem k Pozořicím, trhaly se tam bublinky a tak jsem si dovolil si i jednu až dvě otočky o 360°, než jsem byl příliš vzadu.



    Pak tam po 40 minutách najednou byly téměř 2m/s, což mi dalo odvahu vydržet ve stoupáku do 600 metrů nad kopec a hodně dozadu. Raději jsem se vrátil zpět, ale za 10 minut už jsem to točil znovu, zase okolo 2m/s. Tentokrát jsem si řekl, že pokud to vydrží, Formec vydrží také. Stupal jsem pomalu, unášen větrem nad oblast lesů, kde by se s rogalem asi 10 kilometrů nedalo zrovna dobře přistát. Koukal jsem na pár kilometrů vzdálenou farmu Bolka Polívky a uvažoval o návštěvě u valašského krále a žádosti o pivní apolitický azyl. Naštěstí jsem v 700 metrech nad úrovní startu (1100m n.m.) obdržel dva dárky - stoupák zesílil na 3-4m/s a připojilo se ke mně káně, přivábeno buď mým nádherným mužným zjevem nebo pípáním vária.



    Letělo stále 10 metrů nade mnou a nechtělo se nechat vyfotit. Až ve 2000m n.m. mi oba dárečky zmizely, to už jsem byl tak 4-5km za kopcem, což znamenalo jedno - letět na sever. Sice nikde ani mráčku, ale třeba něco najdu, Bolek dostane příležitost se mi věnovat jindy.

    A opravdu našel. Sice jen nulku, přesto jsem se v ní chvíli motal a balónoval, doufaje v lepší příští. Jenže nula zdechla a tak zase směr sever. Při letu po větru krajina docela ubíhala, ale výška také, navíc Drahanská vrchovina je výš než start v Šumicích.



    Když jsem měl odhadem 30km letu za sebou, 400 metrů výšky a stále bez náznaku termiky, vyhlédl jsem si vpředu vesnici a pole vedle, kde přistanu. Vláčející traktorista měl velkou sílu a utrhl zeměkouli od termické bubliny, čímž mi dal možnost dokázat se ze 100 metrů vyškrábat opět do vyšších pater. Sice jen do 1500m n.m., přesto jsem si znovu zapnul postroj. Alespoň na duši mi bylo lépe, když tělo naříkalo zimou. Přece jenom ta košile moc nehřála.

    Ne, že bych znal všechny vesnice, na nějakou přesnou navigaci jsem zatím zvysoka kašlal, jen jsem držel severní směr a pozici nad zvlněnou krajinou Drahanské vchoviny. Vpravo v nížině jsem postupně viděl Vyškov, Prostějov, Olomouc, vlevo Blansko a Boskovice. Vesnice pod sebou jsem jen registroval, když v tom mi do oka padla známá silueta.



    Srdce mi zaplesalo, hrad Bouzov je místo záletů létajícího ševce a svatby mých rodičů a já byl dvoucentimetrový tehdy u toho. Také tu bydlí teta a bratranci a sestřenice. O dvě vesnice vedle, přesně pode mnou, je Kovářov, tady bydlí dědeček, vidím jeho dům. Teď jsem děkoval Bohu a všem blízkým, že mi dali možnost zažít nádheru vzdušné svobody, hned mi zase byla menší zima.



    Konečně jsem objevil několik kumulů a vzpomenuv si pouček, že kroužením pilot nastoupá, začal jsem se motat. Empiricky jsem si ověřil, že to funguje jen někdy a občas je to hovadina. Dlouhé stíny na zemi dávaly tušit, že termika již rozhodně dnes nebude brutální, ba snad ani výrazná či znatelná. Letěl jsem tedy nad dálnici směřující od Olomouce k Mohelnici, abych načerpal teplo dýchající z nížiny.



    Občas tu byla stoupající nula, dávajíce mi pár metrů výšky k dobru. Můj veterán XS poslouchal jako hodinky, nesl mne nad Lošticemi (vynalezli zde tvarůžky), Mohelnicí, Zábřehem, neztráceje přitom příliš výšku.



    Mírně vpravo od dosavadního směru letu už byl vidět Šumperk a já neodolal a rozhodl se poctít návštěvou své rodné město. Výšky však již ubývalo a při pohledu na možné přistávací plochy bylo hned jasné, že díky značnému zadrátování elektrickým vedením bude ideální dostat se na letiště za Šumperkem.



    Již z pětikilometrové vzdálenosti byl vidět důkaz letecké činnosti - prudce stoupající Blaník na navijákovém lanu. Žáci létali osnovu a já jsem pro jistotu mírně protáhl svůj let a přistál jsem na okraji plochy až po Blaníku, který pak startoval za chvíli znovu a pak zas a zas.




    Bylo půl sedmé, nejvyšší čas zavolat Markétě, ať na mne s večeří nečeká. Byla překvapená skoro stejně jako lidé na letišti, od Brna sem moc často rogala nepřilétají. Náčelník i řídící létání mne přijali vlídně, letištní bar mi poskytl první pomoc ve formě půllitru horkého čaje, pivo a párek jsem si dal až po uložení rogala do hangáru k motoráku Petra Hnilicy.




    Čekala mne cesta nocí k domovu a organizace dopravy rogala, to by však už bylo na další článek.




    Příště to snad protáhnu přes Jeseníky a stokilometrovou hranici, jen je třeba startovat o hodinu, raději však o dvě až tři dřív. Také neuškodí se obléct a přibrat GPS, státní hranice za horami prý na zemi není namalovaná.