Výbušná vzduchová hmota, která u nás vydržela od rozpadu studené fronty před týdnem, se konečně vlivem rychlého severovýchodního proudění přesunula do jiných končin, a tak začalo být konečně počasí vhodné na uvažování o nějakém významnějším přeletu. On totiž vzduch plný vody z krajiny zaplavené několikadenním deštěm, který i přes poměrně vysoký tlak pravidelně krátce po poledni i v rovinaté krajině exploduje a velmi rychle přejde do bouřek, je dobrý tak leda pro naši milovanou zahrádku, která v té době velmi prospívá díky pravidelné a hojné zálivce.

    Už ve středu počasí vypadalo nadějně, ale musel jsem volit mezi pracovními povinnostmi a létáním, a tak jsem raději vynechal středu s předpovědí silnějšího větru a počkal až na čtvrtek, slibující lepší výchozí situaci pro let na uzavřené trati. Večer před letem jsem strávil na internetu a nad mapami a naplánoval několik variant tratí, které by mohly přicházet v úvahu. Ze startovišť, které pro severní situaci v Beskydech přicházejí v úvahu, jsem zvolil Javorový a dal mu tentokrát přednost před Javorníkem, a to i když je dále a cesta na něj trvá o hodinu déle. Do budíků jsem natáhl tři FAI trojúhelníky, jejichž první rameno leželo na společné linii a podle vývoje situace bych mohl volit mezi jejich délkou, která byla od 30 km do 100km. Trojúhelníky jsem navíc měl položeny tak, aby v případě silného větru bylo možno po prvním rameni pokračovat v cílovém letu směrem na Valašské Meziříčí a případně dále.

    Díky brzkému rannímu startu, který pro mne znamená odjezd už v osm ráno z naší vesničky na pomezí mezi Vysočinou a Drahanskými vrchy a bezproblémové "přestupní" zastávce v Prostějově do Formecova auta, přijíždíme na Javorový na moje poměry neobvykle brzo. V poledne letního času už stojíme na parkovišti na vrcholu kopce a o půl jedné mám připraveno vše k letu. Bohužel, to co jsem viděl na půlnočním meteovýstupu z Prostějova je realita. Inverze přibližně od 2500 m, která rozlévá mraky vznikající výraznou termikou do rozsáhlých plochých útvarů. To je situace pro Javorový velmi nepříjemná, protože vítr unáší mraky směrem na jih a ty na dlouhou dobu zastiňují předpolí severního hřebene. Jediným řešením v takové situaci je počkat, až zatlumená termika otevře předpolí a to se na krátkou dobu osluní, a pak to na kopci nese, ale je potřeba být rychlý, protože tento interval netrvá dlouho.

    Startuji čtvrt hodiny před jednou těsně na začátku termického intervalu a poměrně bez problémů nabírám výšku. Formec zatím dokončuje přípravy, a tak si letím otočit první otočný bod nad Třincem. V rovinách to docela pěkně nosí, a tak zpět na hřeben přilétám sice ve slušných 1300 m, ale bohužel už v intervalu zástinu. Asi bylo třeba jít rovnou na trať, ale chtěl jsem se připojit k dalším rogalistům a dále postupovat ve větší skupině. Nakonec musíme s Formecem, který už také pluje vzduchem na svém Laminaru, hodinu bojovat o každý metr a trpělivě čekat, až se předpolí zase otevře. Ale trpělivost se vyplácí, a tak se nakonec zachraňuji, když nalétávám stoupání na hraně úpatí kopce. V té době mám už výšku tak pomalu na dokluz na přistávačku. Naštěstí se mi daří stoupání velmi rychle ustředit a než si padáčkáři všimli, už točím nad nimi.

    Na startovišti vzniká panika a do vzduchu jde jeden kluzák za druhým. Mne těší, že rogala nejsou v defenzivě. A tak se až ve vzduchu po roce potkávám s Robertem Jaglařem a máváme na sebe. Je tu i Jarda Mikulášek, Artur Nedvěd, Vašek Šmíček a možná další, které jsem v tom mumraji nezaregistroval.

    Robert s Jardou točí stoupák na jižní závětrné straně nad Tyrou. Pouštím se za nimi a nechávám se zmítat divokými turbulencemi, ale protože už vím, že v rovinách to dnes funguje, tak beru jen výšku potřebnou pro přeskočení termické díry mezi hřebenem a rovinama a vyrážím pod slibný kumul západně od Třince. Dobírám do 1800 m, což je odhadem tak 100m pod jeho základnou a protože je rozsáhlý, mažu pryč. Další stoupání beru nad Vyšními Lhotami 1800 m, podlétávám rozsáhlý kumul na jeho závětrnou stranu, čímž získávám dalších 150m výšky. To bohatě stačí na přeskok do oblasti Smrku, ale ta se velmi rychle zastiňuje a i jižní severní kotel Lysé hory je ve stínu. Tak se protahuji nad Ostravicí a otáčím to směrem nad Čeladnou, která je jedním z mála míst zalitých sluncem.

    Už to vypadá, že budu sedat na poli vedle golfového hřiště v Čeladné, ale čeladenské náměstí mne zachraňuje a v dvoumetrovém stoupání, které postupně sílí, stoupám až pod základnu dalšího rozsáhlého plochého kumulu. Mám skoro 1900 m a na konec prvního ramene 100km trojúhelníku mi zbývá 5 km, které bez problémů dokloužu a točím otočňák. Kilometr východně po hřebeni středím další stoupání kousek od chaty na Pustevnách, kde turisti v nádherném počasí sedí na lavičkách a popíjejí pivo a já jim k tomu obstarávám program. Dotáčím základnu na doraz a získávám tak 2200 m. Ale je třeba se rozhodnout, co dál. Je 15:45 a vítr je docela silný, navíc vzduch v oblasti hor je dost turbulentní. Takže vzdávám boj o trojúhelník a pokračuji dále směrem na Valmez. Přeskakuji Rožnov a snažím se dostat co nejdále od hřebene Javorníku, abych se vyhnul jeho závětří, ale i tak je to docela bitva. S pohodovým létáním to nemá nic společného, ale dneska tady nejsem na výletě!

    Chytám se nad Vidčema a pokračuji přes přehradu Bystřička, která je oproti loňsku už zase naplněná vodou, dále po návětrné straně Vsetínských vrchů směrem na Jarcovou. Stoupání je dost, ale jsou turbulentní a docela nevyzpytatelná. Navíc oblačnost v tomto prostoru rychle mizí, jak se kondenzační hladina přibližuje inverzní vrstvě, ale podle terénu se letět dá. Nad Jarcovou vytáčím Matějův oblíbený stoupák z Valmezu a pokačuji směrem na Hostýn.

    Je 16:30 a jsem ve vzduchu už čtvrtou hodinu a začínám toho mít už docela dost... Nepomáhá už ani upíjení z camelbagu a tak beru poslední významné stoupání a letím si doklouznout pod Hostýn. Sedám v 17 hodin v Bystřici pod Hostýnem a volám Formecovi, protože tuším, že už začíná být pomalu nervózní. Hlásím pozici a balím. Je krásný, téměř letní podvečer, teplý vzduch klouže po krajině a já čekám u vymraženého Radegastu v plastovém křesílku na pumpě v Bystřici a koukám, jak kolem "frčí" život a mám zcela určitě v obličeji ten mírně přiblblý výraz, který se dostavuje po dlouhém létání.