Ten 6. červen 1998 se nakonec docela vyved. Tu sobotu jsme se sjeli na letišti v Přibyslavi, kousek od Havlbrodu, bychom vykonali pokusný závod vlekáním. Po příjezdu se trošku rozfoukalo od jihovýchodu, takže vyhlížení vlečných, které to sem měly proti větru, bylo vystřídáno zájmem o bečku s pípou, klábosením a zevlováním po letišti. Já osobně, když už válo mezi osmi a desíti, usoudil, že dnes moc srandy nebude a volné chvíle využil k tomu, abych upravil svůj zevnějšek. Slunce pralo fest, tak jsem poprosil kamarádku Lucku, aby mě ostříhala. Dohola. Když byla v nejlepším, staly se dvě věci. Ve strojku na ovce došly baterky a přiletěly obě objednaný vlečný. Takže mi zůstal na hlavě kus zubatého ježoura a v hlavě divnej pocit, že vítr nevítr, k nějakýmu letění asi nakonec dojde. Do topoření ér se nikdo nijak zvlášť nehrnul, takže vytvoření stojánky a vykonání brifingu se protáhlo hrubo přes druhou hodinu, kolem půl třetí začal plašit Dan. Vlekaři se neochotně zvedli se zákoutí s pípou a přesunuli se se svými oři za náma na plochu. To už byl Daneček cvaklej pod svým Laminárem a infekční chuť letět pomalu začala přelejzat i na nás ostatní.

    Pohled na našponavanej vítrpytel a na členitou krajinu ve směru startu dával tušit pěknou gymnastiku. Tu vzápětí předvedl Dan i jeho vlekař. Nicméně panika už propukla. Po Danově ukázkovém blatouchu odstartoval místní matador Martin Kříž, po vypnutí začal něco šmrdlat, evidentně nepadal a mizel za kopečkama severně od letiště. Že by tam nějakej termix opravdu byl? Radši jsem se fofrem cvaknul, že to teda zkusím. Bylo mi jasný, že když přežiju prvních třista metrů, snad se ten bordel zklidní a já se vypnu v něčem, co aspoň trochu poleze nahoru. Po startu jsem v tý palbě vylít tak dovrchu, že se mi, dřív než jsem to stáhnul dolů, podařilo stokoňovou vlečnou málem posadit na zem. Pojistky zaúpěly, nicméně vlek pokračoval. Kolem dvou set nad koncem plochy ten binec trochu polevil a s ním i má ostražitost. Ve třech stech přišla taková pecka, že jsem se sypal po uchu úplně jinam, než jsem si přál a mě nezbylo, než hrábnout po vypínači. S touhle výškou a v tomhle vichru to vypadalo na jednu protáhlou třistašedesátku a kolmej sestup na start. Když jsem svýho Moyese srovnal po větru, byl jsem už na poloviční cestě na severní konec letiště, kde se chystali do flugu ostatní. Na Flytecu už bylo jen 750 nadmořskejch, čili dvěstěpade na zem, když poprvé pípnul. V tu chvíli jsem začal přemejšlet, co dřív. Ten den jsme vymysleli do soutěže cílovej let na necelejch sto kiláků vzdálený letiště Jičín. Navíc jsem si na stejnou štreku vypsal a blejsknul protokol do poháru, takže jsem podle střízlivýho odhadu měl tak dvě otočky, abych to nejen ucentroval, ale hlavně v tom bigbítu vytáhl foťák a vzal hangár ze sektoru. Povedlo se to opravdu na poslední chvíli, pár vteřin po těch dvou fotkách jsem se chytil hrazdy oběma, to abych se už nebál, a podíval se na letiště už od severu. Pár metrů jsem do tý doby nabral, ale byl jsem už v takový pozici, že kdybych ten šprajc ztratil, asi bych se na letiště pěkně prošel. Když jsem si trochu pohrál se středěním, dalo to poměrně stabilní dvoumetr s minimálně čtyřnásobným snosem. No nic, tak aspoň nějakej kilák popolítnu, třeba se mimo ty kopečky bude líp sedat.

    To už jsem měl přes 1200m n.m. a trochu volnějc, abych zapnul GPS (zkratka původně z moravštiny - Gde Prosímvás Su?) a naprogramoval trať na Podhořany (první cíl v mým protokolu - asi 50 km). Než se našly družice, byl jsem nějakejch dvanáct kiláků severozápadně od startu, stoupání sláblo na metřík a já zjistil, že s vejškou základen to ten den nebude moc slavný. 1500m n. m., to je tisíc nad start, tak to už jsem zažil větší dostupy. Po dvou stoupákách se mi podařilo dotáhnout na Martina, kterej sice nebyl na vysílačce, ale začali jsme docela příjemně spolupracovat. Ve dvou se to líp táhne a díky tomu jsme oba přežili táhlý hnití před letištěm Chotěboř. Zde právě probíhal leteckej den, my mazali po větru přímo nad ranvejí, furt to padalo, pod náma mraky lidí, aut, letadel, pečenejch buřtů, už to vypadalo, že přejedem na severní konec plochy, otočíme se proti větru a stanem se nedílnou součástí svátečního programu. V tu chvíli, byl jsem snad ve dvou stech nad zemí, jsem si všiml oranžovýho pouťovýho balónku, kterej se ze země, proti vší logice, vydal na západ místo skoro na sever. Vlevo od kurzu, na úpatí rozsáhlýho lesa hrabal nějakej kolchozník s traktorem seno. Ta loučka se mi fakt docela líbila. Byla krásně napečená slunkem, přistát se tam taky dalo, tak jsem to tam ohnul.

    Vejšky jako šafránu, snad sto pade, když to zabralo. Nic slavnýho, jen 0.3 na průměru, ale samovolná výroba dalších kilometrů mohla pokračovat. To už se přidal i Martin se svým Quasarem a pomalu jsme se hrabali,

nechávajíce chotěbořský buřty kdesi vzadu. V týhle psí výšce jsme odpochodovali pár kiláků, teprve takhle nízko vynikl ten šílenej snos. Dohlednost byla celkem slušná, takže po pravý ruce se táhl hřeben Železnejch hor. Když jsme se trochu vyhrabali, Martin to nevydržel, zlomil to na úrovni Seče na východ, snad v domnění, že svahy Železnejch, ač nenafukovaný, něco dají. Nějak nedaly a tak osiřelo dítě a já šel dál sám.




    Trpělivě jsem dobral závratných tisíc nad údolím, než jsem se odvážil přeskočit na lavici Podhořanskýho letiště. Těch pár mráčků se dělalo stejně jen západně od hřebene, tak jsem se východně od kurzu cpal jen proto, abych vyfotil hangár. To pro případ, že bych si ustlal někde za Podhořanama. Kilák severovýchodně od letiště jsem potkal takovou lepší nulu a s ní šel přes chvaletickou elektrárnu k Labi. Přes řeku jsem šel ve dvou stovkách a bylo jasný, že jestli se nestane zázrak, tak sedím, protože směrem na sever byl takovej flák lesa, skoro donevidím. Jižní kraj lesa zafungoval jako odtrhová hrana a já s ucentrovaným metříkem přepochodoval tu hrůzu. Když jsem dotočil zase základnu (toho dne naposled) byl pode mnou Chlumec nad Cidlinou. Teprve teď mě začala napadat ta kacířská myšlenka, že bych to, nedejbože, mohl i dolítnout. Tož jsem se začal taky trochu zajímat o čas, vzhledem k tomu jak pozdě jsem startoval to byla starost docela na místě.

    Bylo kolem pátý, do Jičína ještě třicet kilo a ani ty snosy už nebyly to, co bejvaly. Nezbylo, než na přeskoky doopravdy napínat, vynechávat nuličky a koukat po zemi, kde se to může asi tak dělat. Západně od Novýho Bydžova jsem se zavrtal na zatím rekordní nížku 380m n.m., to je víc jak dvěstě pod letištěm, kde jsem měl původně sedat. Kupodivu roviny ten den makaly a já se dvacet kilo před cílem vzepjal do 1500 sea level a nasadil na závěrečnej dokluz. Dorval jsem příčník co to šlo a doufal, že to vyjde. Málem nevyšlo. Deset kiláků ani nulička a navíc se s blížícíma Krkonošema začala zvedat i podlaha. Vítr v zádech, tak usmolená čtyřka, už moc nepomáhal a Jičín včetně letiště se začal schovávat za hřebínek, co tam vyčuhuje od jihozápadu. Na jeho jihovýchodní patě jsem předpověděl drtivý dopad.

    Už jsem se cpal k cestě, když zabral půlmetr, určitě pod sto metrů. Ani jsem na tom našponovaným éru nedejchal. Snos byl sice na západ místo na sever, nicméně jsem si pomohl o sto padesát metrů a šance, že to tam dosoukám, se zvedla o pár procent. Poslední tři kiláky jsem přelevitoval v nějakejch nuličkách, přes hangáry přepad v pár metrech a přistál. V krku Sahara a místní bar zavřenej. To tušit, tak letím jinam. Tak jsem aspoň hupsnul do bazénu, rozložil rozmočený peníze a protokol na břehu a šel balit.

    Napřímo to dalo 98 km, a tou lehkou odbočkou do Podhořan podle GPS 104 km. Už se mi v Česku povedlo i o pár kiláků víc, ale při takhle mizerné operační vejšce to bylo žrádlo největší.