První přelet! Kdo z pilotů by si jej nezapamatoval navždycky. Opojná výška, proměňující se pozvolna v překonanou vzdálenost a nízký obzor, měnící se proklatě rychle ve vysoký.

    V květnu roku 1991 jsem létal teprve druhou sezónu. Křídlo jsem měl s igelitovým dvoupotahem z dílny Jardy Tkáče z Frýdku-Místku bez měnitelné geometrie za letu a bez profilovaných trapézových trubek. Poctivá česká duralová kulatina. Mapa, ručičkové vario s teplotně nestabilní nulou, mechanický výškoměr od parašutistů za 100Kč a malá buzola na zápěstí byla tehdy veškerá moje výzbroj. Dychtivě jsem polykal vše, co se dalo najít v plachtařské literatuře a rogalisty, létající 5 či dokonce 10 let, jsem považoval za moudré vnuky samotného Pána Boha. Kupodivu se někteří z nich dodnes takto tváří.

    Po několika horkých květnových dnech přešla studená fronta od severozápadu a na prohřátý zemský povrch se nasunul proklatě studený vzduch. Z literatury jsem již věděl, že takové situaci se říká instabilní a stoupákům se v ní zatraceně daří. Dodnes si přesně pamatuju nulovou izotermu ve výšce 1300m n.m., což odpovídalo asi 3°C na startu na Stolové. Pohoda Vánoc proti tomu, co jsem měl zažít ve vzduchu.

    Před polednem jsme všichni vyrazili terénním Gazem na Stolovou a kolem jedné hodiny jsme už připraveni na startu. Fouká svižný a studený severozápad a všichni jsou zkřehlí zimou. Kupodivu se ale nikomu do vzduchu nechce, prý tam bude "pěkný bigboš". Chápu sice, že se jedná o negativní hodnocení stávající meteorologické situace, ale mám ještě příliš mnoho kuráže na to, abych se takovými řečmi nechal ovlivnit a odvážně startuju. Okamžitě po startu razantní stoupák, končící kolem 2000m n.m. Žádnou zimu zatím necítím i když v této výšce bude mráz tak kolem -7°C. Spíše jsem lehce zpocený z usilovného středění turbulentní termiky a rychlým polykáním se snažím pomoci beznadějně zalehnutým uším.

    Po chvilce klidného letu se konečně rozpomínám, jak se vlastně jmenuju a zvědavě pokukuju na start, který jsem ve svižném severozápadním větru nechal poměrně daleko před sebou, jestli se ke mně někdo přidá. Nikde se ale nic nehýbe. Náhle si vzpomínám na větu, že nejlepší pilot je prý ten, který ulétne největší vzdálenost. Ani si nemusím tuto poučku opakovat dvakrát a už otáčím po větru na jihovýchod. Tuším sice, že tím směrem je někde v dálce Slovensko, ale marné - vzdálenost je vzdálenost. Po několika minutách letu sice nevím přesně, kde vlastně jsem, ale za sebou v dálce stále vidím Lysou horu, ručička busoly ukazuje směr jihovýchod a já se naivně domnívám, že takhle nějak se to dělá.

    Po dalších minutách již Lysou horu nevidím, zato všude kolem mě a pode mnou se rozprostírají jakési tmavé a nekonečné lesy. Výšky už taky povážlivě ubylo, odbočuju tedy pod rozsáhlý mrak a v hrůze z přistání na stromech v lese v neznámé krajině vytáčím stoupání až do mraku. Při kroužení v mraku mám kupodivu pocit, že jsem stále ještě pánem situace a opustit mrak mě donutí až zimou se třesoucí celé tělo. Škoda, že se v té chvíli nepodívám na výškoměr, jistě bych uviděl věci. Z obrovské výšky teď vidím před sebou široké údolí s mnoha možnostmi bezpečného přistání a cestování se hned stává klidnějším.