"Čau Honzo, chudáci ti na Straníku, zas nic neulítli. Já byl dneska na tandemu. Žádný rekord, ale pohoda. Díval jsem se na počasí a zítra to asi bude. Už jedu do Prahy. Tak jak se sejdem?" vyhrknu na něj a on zvolna odpovídá.
"No asi to bude, ale já určitě nemůžu," připravovaná slova lítosti však likviduje dodatkem:
"Ale já jsem si to zalítl už dneska: 177km."
Telefonát byl samozřejmě dlouhý.
V úterý se probouzím do azurového rána. Odesílám faxy pro let do Německa a doufám "tak snad dneska". V deset mě Jolča předává k Jazzmanovi do auta. "Tak ahoj, no jasně, že se ti ozvu. Mohli by jsme se možná k večeru sejít na Raný, že by sis tam polítala. Jo ... jo ... ne neboj ... děkuju ... budu se snažit."
Opouštíme Prahu. Míříme k nějakým Zapadlíkovicím u Litoměřic, kde by nás měl Grizzly cuknout. Nervozita. Miluji tyto okamžiky. Ale zároveň je nenávidím.
"Kde je ten Grizzly? A kde tu chce tahat? Vždyť je to krátký! Už tu měl být. Je to hned vedle řeky, tady bude zima, vůbec to tu nebude fungovat a vůbec, měli jsme jet na Ranou!" Když se Jazzman rozhodne, že je něco špatně, druhý jen těžko hledá protiargumenty. Navíc jsem tomu taky nějak moc nedával. První chmurky daleko na sever od nás a nad náma furt modro. Když ale odviják dorazil, objevila se i nad námi první vatička a já tomu začal věřit. Během deseti minut jsem byl nachystaný a po dalších patnácti už jsem byl ve vzduchu.
2. Dokud se točí, ještě se nevyhnilo
12:11------>142m------>Start
12:14------>514m------->Vypnutí
Vracím se do stoupáku, kterým jsem prolétal při vlekání. Je to taková slabá nula, ale stoupá. Točím.
12:30------>780m------>Litoměřice, 3.8km
Stále točím stejnou nulu. Pozoruji okolí. Na severu se mraky začaly spojovat, na jih ode mne více méně téměř modrá obloha. Podle snosu odhaduji, že stoupák snad končí někde na té hraně světla a tmy. Vidím Jazzmana, jak točí. Je na tom, jak já před tou čtvrt hodinou. Nula přestává dávat, a tak se posouvám dál nad město po větru. Vário opět pípne, a tak točím. Nula, ale stoupá. Po chvíli vário mění zvuk a já měním výraz tváře. No konečně. V tu chvíli vidím Jazzmana, jak přestává točit a letí někam proti větru. To byl poslední moment, kdy jsem ho ten den viděl.
12:45------>1700m------>Radobýl, 10km
Mraky se slévají v amorfní hmotu. Zdá se, že ona hrana se posouvá směrem k jihu. Míjím Milešovku a snažím se moc nezdržovat. Pode mnou už je stín. Zdá se mi, že v Ústí už prší. Ach jo, tak dneska z toho zase nic nebude. No nic, poletím co to půjde. Vpravo tma, vlevo pěkné kumulky, já na hraně. Vzpomínám na den, kdy Habroš letěl 87km FAI na vysočině. Já tam taky byl, měl jsem velké oči a pak jsem zaletěl do tmy a udělal jsem si z nádherného dne šílený opruz. Dnes to opakovat nebudu. Je třeba tomu stínu uletět. Aspoň se pokusit. Pak se to možná dekne všude, ale dokud to půjde, budu bojovat.
13:13------>2100m------>Bílina, 30km
Poprvé dosahuji základnu, ale ztrácím nervy. Rychlostní průměr třicet kilometrů za hodinu není nic moc. Na druhou stranu si říkám, vydržet ve vzduchu šest hodin, tak bych i těch 170 mohl dát taky. Musím trošku zrychlit.
Vzdálenost: 30km
Doba: 1 hodina
Průměrná rychlost: 30km/h
Točení: 123 zatáček
3. Nejvíce zdržují ty zatáčky
13:20------>2100m------>Povrchový důl před Litvínovem, 33km
Tři zatáčky a hurá dál. Poprvé vidím, že tma napravo má i svůj konec, přesto jsem přesvědčen, že se mohu pohybovat jen po jejím jižním okraji. Vlevo ode mne stále nádherné počasí, tentokrát už s pěknými kumuly. Svůj směr koriguji podle stínu mé řady. Začíná jízda, kterou jsou do té doby nezažil a nevím, zda ještě někdy zažiju.
13:35------>1800m------>státní hranice, 50km
Nad hraničním přechodem dělám zatáčku. Honza nekecal, fakt tu není žádná zeď, či obluda co sežere troufalé padáčkáře. Poprvé v životě opouštím naší republiku na padáku. Zvláštní pocit.
14:22------>2500m------>100km
V Německu jsem ještě netočil. Mírně koriguji směr svého letu tak, abych si držel výšku, přitom abych měl k základně rezervu. Letím bez speedu kolem 70km/h.Vlevo ode mne se formuje podobná řada. Mám pocit, že ta moje končí mrakem větším, než bych chtěl. Navíc přímo přede mnou leží nějaký malý prostůrek. Při domácí přípravě jsem si ho zaznačil do GPS jako kružnici o poloměru 6km. Marně vzpomínám, ale přesný tvar si nepamatuji. Váhám, z které strany jej obletět. Když vzápětí vário ukazuje +5m/s je jasné, že zprava ne. To bych musel ještě více pod mou řadu. Dostoupám tedy základnu ve 2800m, dávám levou a přeskakuji pod trošku děravější, ale také pěknou řadu necelých deset kilometrů ode mne.
14:37------>2000m------>115km
Dostávám se opět pod mraky. Dělám zatáčku. Spíš abych se pořádně podíval na tu řadu, pod kterou jsem strávil minulých 50km. Nádhera. Rychle dál.
14:48------>1950m------>130km
Dvě zatáčky.