Jelikož jsem se loni nahlásil jako první do tabulek Moravského demižónu a skončil jsem poslední, řekl jsem si, že změním taktiku a nahlásím výkon jako poslední a skončím první. Sice na první místo v žebříčku letos nedosáhnu, ale 50% plánu snad splním. Zítra končí druhý ročník této skvělé soutěže, a tak se pokusím přenést zpět do 22. dubna 2000.

    Vyrážíme spolu s Rendou, Pechmenem a dalšíma Adrenalínama protentokrát zcela "výjimečně" na Velký Javorník. Vypadá to na pěkný slet, a tak si víceméně z hecu píšeme 53km vzdálenou přehradu u Luhačovic. V 11:00 fotím start a nastupujeme s Rendou do výtahu. Nikam nespěcháme a ucho na uchu pomalu dotáčíme základnu a necháváme se ve stoupáku pomalu snášet směrem k Zubří. Máme v plánu využít místní čističku odpadních vod, která často funguje jako výrobna stoupáků. Ani tentokrát nás nenechává na holičkách a kolem půl jedné dotáčíme základnu a vyrážíme přes Bystřičku směrem na Vsetín.



    Bohužel Rendovi jako obvykle chcípne vysílačka (už si to ogare nech kurňa spravit!), takže zbytek cesty na sebe hulákáme jako na lesy. Renda mi krapet utíká (přeci jen Trans má na mého Esprita trochu vyšší cestovní rychlost) a zdá se, že Vsetín pro něj bude konečná, protože se dostává hodně nízko a pomalu ho odepisuju.



    Naštěstí zabojoval a opět se potkáváme v jednom stoupáku nad Vsetínem. Je už 13:00 a po dvou hodinách letu jsme od našeho cíle vcelku daleko, což Renda komentuje slovy: "Jestli si nepohnem, tak do Luhačovic dorazíme za tmy a na pláži se už moc polonahých dívek slunit nebude". Naprosto s ním souhlasím, šlapu do zmizíku a vyrážím přes zastíněné lesy směrem k Prlovu, kde vidím nasvícené louky. Renda mě zpovzdálí sleduje a kupodivu si drží na rozdíl ode mne solidní výšku. Vypadá to se mnou bledě, stoupák nikde, na nasvícené stráně se dostávám v psích výškách a řvu z plných plic nepublikovatelné nadávky.



    Svým zoufalým řevem se mi daří probudit "profesora", který si dával 20 po dobrém obědě a ten se vydává ukázat těm bláznům, kde že ten stoupák dneska je. Okamžitě následuju dravce a už visím na uchu v krásném čtyřmetru až do základny. Renda ho taky chytá a vystupujeme ve 2600 ASL kousek pod základnou. Konečně vidíme v oparu Luhačovickou přehradu! Nabíráme přímý kurs a vyrážíme na přeskok. Renda mi opět utíká, takže šlapu do speedu a daří se mi ho dohonit.



    Moje nahamižněná výška (cca 50 m na Rendou) se během přeskoku zvyšuje a nad Sehradicemi to s Rendou vypadá dost bledě.

    Já chytám po 13 km přeskoku konečně stoupáček a metrem za vteřinu se pomalu sunu pod základnu. Renda bojuje jako lev a začíná se přeci jen zvedat poté, co si dole skoro pokecal s místními zemědělci. Já pod základnou ztrácím stoupák, a tak vyrážím na závěrečný přeskok nafotit hráz z FAI do ČPP.



    Je 14:15, docela fajn čas, a tak se ještě chvilku motám kolem přehrady a vyhlížím Rendu. Vidím ho, jak letí směrem k přehradě, i když výšky zrovna na rozdávání nemá. Já ostatně taky ne, a tak si pomalu vybírám místečko kam sednu. Ejhle, nad Petrůvkou chytám krásný šprajc, dotáčím základu a vymýšlím co dál. Rendu nevidím, zkouším výzvu vysílačkou a velmi krátce ho chytám. Rozumím pouze slovu "přehrada" takže usuzuji, že tam sednul. Výšky mám habaděj, přede mnou kumulky jedna báseň, tak se rozhoduju ulítnout i něco do teho demižóna. Ve 14:50 jsem pod základnou nad Bojkovicemi.



    Co teď? Začínám se už pomalu ztrácet a nejsem si jist s navigací. Dostávám zajímavý nápad, vrátit se zpět na Javorník. Otáčím se zpět. Na druhou stranu bych si mohl ulítnout vcelku solidní štreku. Opět otáčím a pokračuji vpřed. No jo, ale zase už nevím kde jsem, mapu mazaně nepoužívám a na GPSko s mapou zatím penízky nezbyly. Opět otáčím, teď už definitivně a vracím se zpět k Luhačovicím. Po cca 12 minutách ve zmizíku jsem zpět u přehrady.



    Bohužel se mi nedaří už najít žádný výraznější šprajc a metřík nahoru mě už nějak nebaví, mám žízeň a přes kručení v břiše neslyším vário. Navíc se mi stýská po Rendovi, přeci jen mi začíná být ve vzduchu samotnému smutno. Pro dnešek to tedy zamáznu. Nalítávám nad hráz a s hurónským řevem vytrácím 500 metrů ve vítězné spirále a wingoverech. Přistávám po 4,5 hodinách a 70,5 kilometrech na pláži u vody, kde se ke mně okamžitě sbíhají davy nádherných, spoře oděných slečen, které si užívaly dubnového sluníčka. Bohužel nožičky mi po tak dlouhém sezení moc nefungují, a tak slečny zklamaně odcházejí. Naštěstí tu mám Rendu! Poskakuje s pifkem na druhém břehu přehrady a radostně na mě mává jedním točeným. Balím éro a jdu slavit. Bohužel Rendu postihla smůla a utavil dokluz. Sednul pár set metrů před hrází, takže pijeme střídavě na radost, a pak zase na žal, ale hlavně na nádherný zážitek.





    Přijíždí pro nás Pechmen (paráda) a plni dojmů se vracíme domů.

    Dnes je 30. září 23:29 hodin a já odesílám na adresu demizon@skyfly.cz svůj email.