Za zády v sedačce mi opět vyzvání mobil a já se trochu trápím, protože jsem na večer něco slíbil a už teď je jasné, že nemám šanci se včas do Prahy vrátit. Tlačím se před hřebenem Krušných hor směrem na Klínovec a přitom přemýšlím, co všechno kromě počasí by mě mohlo donutit přerušit přelet a přistát (nic).

    Před Klínovcem lehce vyhnívám, už mám vyhlédnutou paseku na jeho úpatí pro nouzové přistání, ale stoupák se dostavuje a já můžu opět dobrat základnu s krásným výhledem na Boží Dar a do Německa. Teď začínám být opravdu nervózní, protože už stačí nalézt jeden vhodný stoupák a cíl v Horní Blatné je můj. Chytám každý metřík, takže mám nad cílem opět přebytečný kilometr výšky (stejně jako vloni nad Kraslicemi nedaleko odtud) a na řadu přichází ustřeďování klesáků. Propadám krátké euforii, cílové kilo se přeci jen nelítá každý den.



    Přistávám po čtyřech hodinách hned u nádraží v Horní Blatné. Signál tu má jen D1, takže telefony vyřizuji z místního uzenářství. Jazzman (Radek Krampl) startoval na Řípu krátce po mně, ale se zvednutím měl problémy. Do cíle v Chomutově doletěl v pohodě, ale trochu se zlobil, že železniční nádraží nebylo tam, kde jsem mu říkal podle mapy, ale jinde. Resp. byly tam vedle sebe nádraží dvě, takže musel vyfotit každé zvlášť. Letěl by určitě někam dál, ale měl večer v Praze představení, na které nakonec dorazil pět minut před začátkem.

    Mně se návrat také podařil, stopem jsem se dostal do Klášterce nad Ohří, kde jsem přeskočil do rychlíku, který mě po čtyřech hodinách drkocání vyhodil v Praze.

    Cestou jsem přemýšlel o celém letu i jeho přípravě. Předchozí dny byla stabilní východní situace bez výrazných projevů termiky, takže o naplánování cíle 102km daleko jsem se rozhodl až těsně před startem podle slibně naskakujících vatiček. Na startovišti nás klamal jihovýchodní vítr (stočený polední termikou) a vybízel nás k letu na SZ někam do Teplic. Mraky ale pluly přesně od východu, takže v mém případě padla volba na dříve vytipovaný cíl v hřebeni Krušných hor, ideálně položený mezi státní hranicí a zakázanými prostory (vojenský prostor Doupovské hory a TMA Karlovy Vary).

    Po zachycení na Řípu jsem se musel kvůli TMA Vodochody vydat na SV do plochého údolí řeky Ohře, které se někdy projevuje slabší termickou činností. U Hazmburku jsem vyhnil snad do 50 metrů nad zemí a rezignoval na to, že přeletím střechu místního statku na fotbalové hřiště. Zachránil mě až úzký turbulentní stoupák z pole, který mi umožnil zvednout se do devíti stovek, ale vzápětí jsem znovu vyklesal do 450m.



    Pořádně jsem se zvednul až u Libčevsi, kde jsem nakoupil pěkný pětimetrový výtah a vytočil ho konečně až do základny ve 2000m. Poté nastalo dilema, protože do bezoblačné díry před Chomutovem se mi rozhodně nechtělo. Chvíli jsem vyčkával pod základnama před silnicí z Žatce do Mostu, až se náhle uprostřed té díry ve výšce základen objevil takový lehký mlžný opar, z kterého se vyvinul krásný kumul a o další trase bylo rozhodnuto. Nad Chomutovem jsem zavzpomínal na Jazzmana a jeho nádraží (čekal jsem připomínky) a začal se tlačit na jih, abych neudělal stejnou chybu jako před měsícem a nenechal se zafouknout do hor.

    Dost práce jsem měl s naskládáním nové mapy, která ve větru dostala docela zabrat. Náhle se pode mnou objevil pěkný hrad (Hasištejn) lemovaný hlubokým zalesněným údolím, které mě stálo trochu nervů, protože výšku na jeho překlouzání jsem neměl a metříkový stoupák jsem nalezl až uprostřed údolí.



     Zbytek trasy po přední straně hřebene Krušných hor až do cíle už proběhl podle očekávání celkem v pohodě.


    Druhý den (sobotu 6.5.) jsme proflákali pod velkým černým kumulem na Černé hoře (večer odtud Petr Dvořák odletěl 65km až někam za Liberec), a tak jsme aspoň mohli zajet pro moje auto pod Řípem. Ovšem neděle 7. 5. splnila několik mých leteckých snů.

    U dolní stanice lanovky na Medvědín jsme potkali Kamila Šolce, který právě sletěl s pěti litry vody a hlásil, že ostatní čekající to nahoře pro desetimetrový vítr balí a jedou domů. Na startovišti na červené sjezdovce jsme byli sami a slábnoucí vítr nás výrazně (tedy mě určitě) popoháněl ke startu. Kamil silným turbulentním stoupákem (prý 9m/s) za chvíli zmizel pod základnama a já ho vzápětí čtyřmetrem následoval. Otevřel se mi nádherný výhled na celé Krkonoše, základny byly někde ve 2700m.



    Přes Čertovu horu a Harrachov jsem letěl ve 2400m bez přitáčení a až za údolím Jizery začal vyhnívat. Už jsem si vyhlížel louku na přistání nad Desnou, když se dostavil šestimetrový široký výtah, který jsem vytočil až do základny. Pode mě se přidaly dva větroně a začaly kroužit samozřejmě na druhou stranu než já. Nestoupaly ale rychleji, takže jsem se mohl věnovat krásným rozhledům na celé Jizerské hory s předhůřím. S velkými výčitkami svědomí jsem byl nasán do mraku, když jsem včas nestačil opustit rozsáhlou oblast stoupání pod mrakem (tímto se dodatečně omlouvám uvedeným plachtařům).

    V pěkné výšce kolem 2400m jsem to mastil dál přes Tanvaldský Špičák a Josefův Důl s velkou vodní nádrží na pitnou vodu, až se mi konečně ukázala naše chalupa na Severáku. Kochal jsem se a fotil jako zběsilý.



    Přes Janov nad Nisou a Bedřichov jsem letěl v pohodě, i když trochu obavy ve mně vzbuzovala rozsáhlá bezoblačná oblast nad Libercem, kterou jsem nakonec přebalónoval ve výškách nad 2000m. Ještěd v pravidelných intervalech produkoval ukázkové kumuly, které ve stáčejícím se JV větru vypadaly jak jedoucí parní lokomotiva. Za Ještědem už bylo zcela jasno.

    Dost výšky jsem ztratil až v závětří na konci Ještědského hřebene u silnice na Děčín, ale dvoumetrový stoupák z lesa mě zase vynesl do 2000m. Vyfotil jsem si Horní Sedlo a Vraní skály, kde jsme byli několikrát s naším horolezeckým oddílem a vydal se dál do pro mě neznámé krajiny Podještědí s osamělými sopečnými kužely zalitými odpoledním sluncem.

     Stoupáky byly sice slabší, ale bylo jich stále dost. Přistál jsem po více než třech hodinách ve Svoru u České Lípy (66km) zcela nadšený, přestože jsem nedoletěl do cíle.




    Mám rád východní situace.