Už od poloviny týdne jsem netrpělivě sledoval vývoj počasí a těšil se na víkend. Rozzloben z úterka, kdy, ač s plnou polní od čtyř hodin ráno v práci, abych mohl dříve na kopec, jsem se bohužel neutrhl, jsem se rozhodl, že tentokrát si to počasí prostě nenechám utýct. V pátek jsem vyčíhal, že sobota by mohla být letově dobrá. Chtěl jsem se na 100% ujistit na stránkách ČHMÚ, ale "aktuální" letecká předpověď na středu mě docela dožrala. Ještě klika, že na internetu je spousta šikovnejch stránek, kde člověk vždy nalezne, co potřebuje. Prostě zítra by to mělo být. Krátce jsem se telefonicky dohodl ještě s Kamilem Šolcem, kterej mě po posledních závodech ve Slovenii nemá vůbec rád a volba padla na Krkonoše. Není co řešit.

    Sobota 26.5.2001 ráno: budíček v půl sedmé a rychle aspoň trochu pomoct na stavbě u švagrů. I černá ovce přece potřebuje občas trochu vybělit. V 10:00 mi upadlo zednické nářadí z ruky, rychle opláchnout maltu z obličeje a hurá na kopec. Cestou jsem se chtěl ještě stavit u Radara, ale ten na dnešní den měl ve Špindlu tandemování, a tak jsem směr Hrabačovská pumpa vyrazil sám. U pumpy jsme se sešli s Kamilem, přeházeli bágly do jednoho auta a nabrali kurs Černá Hora. Lanovku jsme stihli naprosto perfektně a krátce po poledni jsme již rozbalovali ty naše kapesníčky. Na startu to vypadalo, jakoby se tam přestěhovala celá Praha. Samý známý tváře. Po Kamilovy hlášce: " … ták a všichni Pražáci alou domů!" jsme zjistili, že bychom tam zůstali asi hodně osamoceni.

    Kolem půl jedné jsme usoudili, že není nač čekat a vcelku v pohodě jsme uvedli ty naše pluhy na vzduch do terénu. Chvilka motání u svahu a čekání na ten správnej stoupák. A je to tady. Píp, píp, píp, píp … a hezky trojčičkou do 1700m MSL odfotit startovací bod a zpátky do stoupáku. Po dotočení 2060m MSL jsem nabral kurs šipka na GPS a sólo vyrazil k Čerťáku do Harrachova. Kluci ještě dotáčeli nad Černou, ale zanedlouho se vydali podobným směrem.



    Jelikož jsem byl dnes v Krkonoších prvně, není ani divu, že jsem si pochopitelně neodpustil nějakou tu chybu z neznalosti terénu. Letěl jsem zbytečně moc předem a po nějakých 10km jsem začal mít problémek z vejškou. Nic, moc. Tak tak jsem skočil ke Sv. Petru (vůbec ne k tomu nahoře) a začal trpělivě hoblovat nasvícenou stráň. Mezitím co jsem si tam svahoval, skupinka co letěla za mnou mě hezky v klídku předletěla, protože zvolili lepší trasu a do místa, kde já skoro vysunoval podvozek, si přiletěli s vejškou na rozdávání. Holt znalost terénu je důležitá. Smutně jsem koukal jak nad Kozíma hřbetama dotáčej základnu a skáčou na Medvědín.



    Kdo si počká, ten se dočká, aneb trpělivost stoupáky přináší a mně přinesla 1700m MSL.

    To byla dostatečná vejška, abych skočil přes údolí na Kozí hřbety a taky konečně dobral základnu. 2300m MSL byla konečně ta dobrá operační výška pro přeskok proti větru 3-4m/s na Medvědín. Měl jsem asi kliku, protože ve stopě, kterou jsem letěl, mi vário u Vrbatovy boudy ukazovalo celých 1850m MSL a začal jsem dobírat dál. Nechtěl jsem to prostě utavit.

    Asi 3km před Čerťákem jsem pod hezkým mráčkem zase dobral do 2200m MSL a vyrazil na otočňák. Těsně před ním jsem potkal další velmi silné stoupání, ale to jsem si rozhodl pošetřit na cestu zpátky a rychle jsem spěchal odfotit horní stanici lanovky - můj otočný bod. Po odfocení jsem to pustil rychle zpátky k místu, kde jsem předpokládal stoupák, který jsem cestou tam pouze prolétal. Cestou jsem si všimnul malého žlutého padáku - zjevně Kamil, který se přízemním letem doslova plazil u Rokytnice nad Jizerou. Zabojoval a za 5minut jsem ho viděl už v cca 1700m MSL, to jsem ale začal mít už zase jiný objekt zájmu. Můj opuštěný stoupák mě klidným 5m/s vynesl opět do 2250m MSL a já vyrazil směr Špindlerův Mlýn.

    Jelikož cestou zpět jsem letěl téměř po větru, cesta utíkala znatelně rychleji a vůbec mi nevadilo točit půlmetry a jinou havěť, protože nic silnějšího jsem bohužel nikde nepotkal. U Lysý hory jsem na startu viděl dva rozložený kapesníky a v duchu jejich majitele litoval, protože široko daleko zastíněno a kdo neměl trochu vejšky, neměl moc šancí. Nad Medvědínem jsem neměl zrovna nejvíc, ale i přesto jsem skočil údolí na Kozí hřbety. Tahle přírodní pumpa mi přece musí dát.



    Jenže jsem projel celej nafukovanej svah a nic. Do Rotoru za hřbet se mi vůbec nechtělo, a tak jsem to zkusil překlouznout do jednoho nasvícenýho údolíčka. Jenže v půlce přeskoku tak 70m nad podlahou mě cosi naťuklo a z toho cosi se postupně vyklubal čtyřmetr. Sice rozbitej, ale v tuhle chvíli mi to vůbec nevadilo. Vytáhl jsem se s ním až k základně.

    Na Černou Horu mi chybělo 8km, a tak s výškou 2280m MSL jsem se vydal na závěrečný dokluz. To finále stálo opravdu za to. Bez jediného otočení za celých těch 8km jsem doletěl na Černou horu a vytratil jsem při tom celých 80 metrů! Tomu teda říkám klouzák, kam se hrabou trubkonauti. Odfotil jsem Sokolskou chatu a na velkejch uších jsem upaloval na přistávačku.




    Každopádně velkej dík patří Kamilu Šolcovi, ne za to, že by mně dělal kontrolního chrousta (doletěl asi 20 minut po mně), ale za to, že mě konečně vytáhnul si zalítat do Krkonoš. Alpy to sice nejsou, ale to polítání tam opravdu stojí za to.