Toho dne ráno jsem zhodnotil výstup a ten byl od země až do stratosféry skoro rovný a sakra strmý. Základny měly být poměrně nízko a riziko bouřek velké - v deset už byly nad Beskydy mraky jako sviňa. Rozhoduji se mezi Stolovou a Javorovým, ale protože mám strach z bouřek, volím Javorový, který je dál od centra Beskyd. Podle SkyFly foukal v 9 svižný SZ vítr, a tak neváhám a ve 12 už jedu lanovkou na kopec.

    Na startu mě vítá zima, ze západního startu se právě zvedá UFO (padák této značky), brzy nabírá výšku a mizí na JV. Mezitím se mraky zploštily a nevypadají, že by měly jít do bouřek. Na startu potkávám Svaťu a diskutujeme, co napsat a kam letět. Na SZ vítr to však jde jen na Slovensko a tam se podle ČPP nesmí. Nepíšu tedy nic.

    Protože vítr zeslábl a otočil se, jdu na sjezdovku. Na sjezdovce už staví dva lešenáři své stroje, a to tak šikovně, že zabrali polovinu šířky sjezdovky a teď každého varují, aby jim nepřeběhl přes trubky. Je asi půl druhé. Startuji - a hniju a hniju, až 150 pod startem chytám slabý stoupák, který po ustředění dává kolem 3 metrů. Nad kopcem ještě zesiluje, a tak jsem za chvilku pod základnou v 1800m. Stoupák má výrazný sklon k JV a tak se otáčím a letím směrem na Mosty u Jablunkova. Říkám si, doletět tak na Straník, to by byla paráda a už cvakám na GPS a zadávám GOTO Straník.

    Až k hranici šlo vše hladce pod základnama mraků. Hranici přelétávám za zuřivého mávání občankou, ale žádný celník nejeví o mě zájem.



    Před Čadcou se dostávám pod rozpad a vyklesávám. Nové sídliště na okraji Čadce bylo krásně nasvícené, a tak se tam vydávám plnou rychlostí. Nad sídlištěm nacházím stoupák, ale v silném větru je rozbitý, a tak mám co dělat, abych svého Flirtíka udržel nad hlavou. Záhy ze stoupání vypadávám. V malé výšce se snažím zachytit poblíž horského hotelu Husárik, ale ani tam se mi nedaří. Na závětrné straně kopce se trochu zvedám, ale jen o 150m. U Oščadnice nacházím nějaké nulky a v nich se nechávám unášet. Několikrát jsem vyklesal do výšky asi 150m nad zem, ale tam to stoupá skoro všude, ale stále se mi nedaří se pořádně zvednout. Až u Kysuckého Nového Města se zvedám nad nasluněnými svahy. Stoupáky jsou silné a na výškoměru zjišťuji, že dostoupat v širokém pětimetru základnu ve 2600m n.m. je otázka chvíle. Protože jsem se dlouho plížil nad zemí, kde bylo teplo, rychle zapínám polárku, kombinézu a blahořečím si, že jsem si koupil polartekové kalhoty. Nad Straníkem prolétávám ve velké výšce s Tatrankou v ruce. Svačím, protože jsem dostal kritický hlad.



    Přede mnou se otevřel pohled na hřeben Malé Fatry. Uvědomuji si, že mám taky foťák a fotím Strečno a Fatru. Nad Fatrou dotáčím základnu, která se zvedla už do 2800m n.m. Z této výšky míjím Martin a kloužu k předhůří Velké Fatry. Přeletem hřebene Malé Fatry se dostávám do míst, nad kterými jsem nikdy neletěl. Abych měl alespoň nějakou orientaci, zadávám GOTO Jozo (chata známého na Donovalech). Abych tam doletěl musím přeletět Velkou Fatru, která je celá zalesněná a mezi horami jsou hluboká neobydlená údolí.

    Vybírám cestu, kudy hory přeletět, vyčkávat tady není problém - mraky nosí spolehlivě, jen mi začínají mírně mrznout ruce. Po půlhodině rozhodování si vybírám cestu přes kopec Ploska, který je holý a v údolí před ním je chata s loučkou, na které by se snad dalo přistát. Při přeskoku mi začala být naprosto nesnesitelná zima na ruce. Ani moje goretexové rukavice mě neuchránily (a to se Hanička z Marcelova obchodu dušovala, že mi v nich nikdy zima nebude!!!). Na dohled mám hřeben Nízkých Tater, mraky nad ním jsou ještě výše, ale mé ruce přestávají být schopné řídit padák. Prolétávám stoupáky pod mrakem, který se nade mnou začal tvořit a vyklesávám k vesničce v údolí. Jak se začalo oteplovat, rozmrzající ruce bolí jako čert. Flirt je naštěstí hodný a přistál skoro sám.



    Na zemi se dívám na výškoměr (přistál jsem 150m pod "startem"), na hodiny (letěl jsem 3h) a čekám, až se zahřeju. Domorodci chodili po cestě v tričku a já tam klepal kosu navlečený jako kosmonaut. Vytahuju mobil a píšu Markovi, že mu auto přivezu pozdě večer, že jsem někde u Donoval. Obratem mi došla odpověď "Jenom mi k... neříkej, žes tam dolétl?!". Jak jsem rozmrzl, změřil jsem vzdálenost a zjistil, že svůj osobák z Brazílie jsem překonal - 88.4km. Ve vesnici zjišťuji, že jsem přistál v Liptovské Revúci, že v hospodě nic jedlého nemají a autobus jede za hodinu a půl. Se štěstím jsem se stopem dostal do Ružomberoku na nádraží a vlakem domů. Z telefonátu jsem zjistil, že svým letem jsem "potěšil" pár kamarádů a šťastný se v 11 večer vracím domů.

    Až druhý den začínám zpytovat svědomí. Podmínky byly fantastické a jistě se dalo letět ještě mnohem dál. A hned jsem začal vymýšlet nějaké návleky na ruce, abych příště vydržel ...