Kampak dnes vyrazíme? Vane mírný východ, a tak bych se rád podíval na ten kopec u Litoměřic. Nikdy jsme tam nebyli a kluci se obávají, že to asi nebude žádný zázrak. Startoviště skutečně nepatří k těm vábnějším - úzký průsek v lese, skoro dvoumetrová lesní tráva, kterou nelze ani ušlapat a v ní ukryté obrovské pařezy, je to opravdu o nohy. Převýšení taky nic moc a k první loučce na přistání je potřeba přeletět delší les. První to zkouší Honza Habermann, nejdříve jen klouže, ale pak se nám zdá, že nad vsí pod kopcem něco točí. Tak do toho jde Karel Vrbenský a v co nejmenším odstupu za nimi i já. V mírném větříku se snažíme udržet alespoň na svahu a hledáme nějakou termičku. Občas se někdo přizvedne, ale jinak si udržujeme pouze výšku startu. Za mnou vystartoval ještě Skoky a ten to zkouší daleko před kopcem. Jó plachtění je pro trpělivé a Karel a já jsme odměněni a daří se nám vyzvednout alespoň nad kopec.



    Říkám si, děj se co děj a nechám se tou slabotou unášet nad náhorní rovinu na kopci a tam v mizerných výškách balónuji a čekám na zázrak. Je to fakt mizérie a vůbec nevěřím, že by ten cílák 70km na koupaliště v Klášterci, co jsme optimisticky napsali, byl dnes reálný. Spíš to vypadá na pěknou procházku neznámou krajinou. Pozoruji stejně se trápícího Karla pode mnou a jako sup hledám nějaký výraznější projev termiky a přitom se pomaličku blížím k Labi. Za řekou je kopec, pod ním pole, tak to holt risknu, opouštím svůj půlmetřík a mastím to rovnou tam. Jestli ale nebudu mít kliku, čeká mne šíleně dlouhá pěší túra, první most přes řeku je až v Litoměřicích. Hop a nebo trop.

    Karel míří víc k jihu a to je naposledy, co jsem ho spatřil. (Tedy pro dnešek.) Hledám v GPS, co je to vlastně za kopeček, ale to hlásí, že dnes nabité akumulátory jsou prázdné. Inu ani Panasonic nejde nabíjet do nekonečna. To teď není podstatné, veškerou svou pozornost věnuji terénu pod sebou. Pole přelétávám v klidném vzduchu a snažím se tedy doklouzat co nejblíže ke kopci. Mám asi 200m nad zemí a na úpatí kopce to začne drncat. Hurrá, to tedy vypadá nadějně! Stoupáček se odtrhl jako načasovaný, Just In Time, zpívávala Billie Holiday! Nádherný, široký výtah a já opět mohu z plna hrdla vyzpívat - Svět je krááásnýýý…



    Vykláním se, co to jde a během točení vyměňuji baterie v GPS. Ani nemusím moc řídit, Addictionýsek se zakousl do vzduchu a vyváží nás takřka bez mé pomoci. Ještě, že "Fr. Salava šije padáky jako svého koníčka" a k tomu mu to lítá! Teď se můžu vznášet nad krajinou v místech, o kterých jsem pouze snil, napravo Milešovka, pode mnou staré Hradiště a celé středohoří jako na dlani. Nad Mostem točí větroň, ale než se k němu dostanu, letí pryč, a tak si to hledám nad hipodromem. Jeho dráhy vykroužily na zemi podivuhodné obrazce, vzpomínám, jak jsem z toho byl celý vyjevený, když jsem je kdysi spatřil z výšky prvně. Od této chvíle neklesám pod 1000m a blížím se k Chomutovu.

    Nedaleko zdejšího Aeroklubového letiště je nádherný mrak, přesto mi trvá pěknou dobu, než se mi podaří se řádně přizvednout na cestu přes město. Za Chomutovem řeším dilema, zdali se pustit hlouběji do Krušných hor a nebo letět nad povrchové doly. Mráčky naskakují a zase se rozpadají, volím tedy cestu při úpatí nad silnicí.

    Cíl na dokluz! Pro jistotu ale ještě nabírám výšku a začínám pátrat, kde je to slibované koupaliště. Á támhle je! Už se vidím s oroseným pivkem na kraji bazénu, jak znuděně odpovídám na dotěrné dotazy krásných koupajících se dívek, z kterého letadla že mne to vyhodili a "to se pane vůbec nebojíte?" a tak všelijak podobně. Fotím cíl, ale výšky je dostatek a co kdybych to zkusil ještě kousek, jen tak prohlédnout si Krušné hory, vždyť včera jsem tady pěkně zakufroval a docela by se hodilo mít nějakou navigační představu pro příště.

    Dnes večer mám volno, mohl bych si tedy dovolit trápení s pozdním návratem do civilizace. Chvíli ještě váhám mezi třpytivou hladinou bazénu a nejistou budoucností v hlubokých krušnohorských lesích, ale nakonec osamělý Biggles mizí ve slunci...



    Z rozjímání mne vytrhl hlas z radiostanice. Karel vítězně hlásí, že je na dokluzu. Odpovídám, že už pokračuji dále a přeji pěkné pokoupání. Včera jsem to zkoušel přes Klínovec a nebylo to nic moc, a tak se dnes držím níže a snad zakletý Jáchymov obeplouvám z uctivé vzdálenosti. V mapě i na GPS studuji, jak je to tady s CTR, TMA a hranicemi, když tu se mi kdesi v koutku duše začíná zjevovat neodbytná myšlenka, že by tedy snad dnes ta stovka ...? Z pověrčivosti se ji snažím rychle zaplašit. Á támhle v dálce to bude můj včerejší nedoletěný cíl z Rané, Horní Blatná, inu pěkně nesmyslně zvolený, na kopci, za lesem a takřka bez spojení.

    A někde mezi Merklínem a Nejdkem to bouchlo - 100km od startu! Na palubě nemám ani lahváče neřku-li šampaňské, a tak si alespoň nahlas výsknu! S radostí se vyvážím po horách, abych minul CTR a protože se mi do cesty staví státní hranice s Německem, z hor už si jen v pohodě doklouzávám směr Kraslice. Nosí to jak o život a přestože už je po páté hodině, ještě potkávám čtyřmetr! Škoda, chlapče, už si tě neužiju, blížím se pod TMA a nerad bych se dostal do maléru.



    Uvažuji o přistání v Kraslicích někde u nádraží, ale městečko vypadá jako chobotnice rozlezlá po hlubokých údolích a vítr nám tady pěkně zesiluje a nač riskovat na závěr úžasného letu nějaký nervák. Říkám si, že je lepší tři hodiny šlapat než tři neděle ležet a přistávám na kopci u obce Krásná nad Kraslicemi. GPS ukazuje neuvěřitelných 122,55 km.





    A pak už je to jako vždycky: stopem k nádraží, tři piva jen zasyčela při čekání na některého dnes méně šťastného a tuze zklamaného šoféra, který nezištně autem dojede tu šílenou dálku, příště zas budeš mít kliku ty, vždyť o tom, mít kliku to naše poletování vlastně taky je.