Bylo 23. srpna a já měl pořádný absťák. Čtyři týdny jsem nelétal a jen z ciziny sledoval web co, kdo a kam. Slušný byl konec července. Pak už to bylo špatné. Však víte. Jestli ne, tak vám to někdo z české kotliny popíše.

    Dopoledne jsem se domluvil s Charlesem, že pojedeme na naší leteckou základnu. Na ploše již bylo připraveno "odpalovací zařízení" a letuchtiví nadšenci. Vyšlo na mne první lano ze třetí sady. Postupně se každý, sice s menšími obtížemi, chytal do termiky a provoz pěkně odsýpal.



    Po vypnutí jsem udělal potřebné foto a s ubývající výškou jsem zamířil na oblíbený nasluněný plácek. Žádná sláva, ale Charles, jež už vyčkával pod mrakem na to, jak dopadnu, mi dodával odhodlání. Po chvilce úporného snažení jsme se setkali pod základnou a vyrazili směr napsaný cíl. Charlie letěl na EXIT 66 na D1 ve vzdálenosti 87 km. Já se držel po delší pauze při zdi a napsal si stejně jako Roman z Třebíče EXIT 90 u Humpolce ve vzdálenosti 65 km.



    Spolupráce ve vzduchu se nám dařila. Na střídačku jsme nacházeli stoupáky tam kde jsme je podle mraků odhadovali. Tuto naší kooperaci sledoval vyhnivší Vlasta, který seděl ve Velkém Meziříčí. Původně chtěl do Havlíčkova Brodu, ale dle jeho slov se to nad ním nějak rozpadlo.

    Byla to idylka. Vytočit pod základnu a hop pod další mrak. Z vysílačky se ozýval Roman, který byl kdesi před námi. Let pod kumulostrádou nám z vysílačky zpestřoval lehce nepříčetný Šikecův hlas, který byl netrpělivý a neustále nabízel Tomovi pomoc s opravou přetrženého lana, které jim Metud za odměnu za to, že ho pustili kluci před sebe, při tahu urval a odletěl na západ. Tím došlo k hodinovému přerušení provozu.

    Občas jsme cestou potkali nějakého toho větroně. Charles fotil jak o život. Těšil jsem se až si někdy v hospůdce prohlédnu obrázky jím pořízené.

    Cesta pěkně ubíhala, ale najednou ouha, 15km před Humpolcem došly mraky a nebe se vyčistilo. Díra modré oblohy sahala až k Humpolci a na jih i na sever byly mraky pěkně daleko. Houkl jsem na parťáka, jestli na to nemá nějakou teorii, jak to přeletět? Natočili jsme maximální možnou výšku, zalehli do postrojů a hypnotizovali krajinu. Najednou se ozval Roman, že je severně od nás a cosi točí. (Cestou asi někde svačil).

    Otočili jsme to k němu a koukali, jak se zvedá. Doletěli jsme až na místo, kde jsme podle snosu očekávali stoupák a nic. Začal jsem točit chytrou nulu a sledoval Charlieho, jak hnije a občasným pohledem vzhůru jsem sledoval Romana a tiše záviděl.

    Už jsem viděl Charlese na zemi, ale je to bojovník a zvítězil. Roman dotočil mrak a vydal se na cíl. Chybělo mu už jen 8km.

    Charlie se vyzvedal a pokračoval dál. Já jsem se najednou začal motat jak vítr v bedně a nic. Na sever od Humpolce jsem uviděl malý brdek a řekl jsem si hop nebo trop. Cestou jsem si vymodlil stoupák a dušoval se, že ho budu točit i seberozbitější. A byl. Létal jsem kolem vlnícího se éra jak cvičená opice. Svůj slib jsem dodržel a dohoupal se až pod základnu. Tam jsem zjistil, že proti větru už to těch 7km, o které jsem Humpolec přeletěl, nedám. Roman už spokojeně na zemi balil a já to poslal směr Praha. Přede mnou byly další mraky vzorně vyrovnány do zástupu.

    V tom se ozval zoufalý výkřik z vysílačky: "K…a"! Charles dvakrát vyfotil cílový bod a ještě nějaká panoramata. Při kontrole počtu volných snímků zjistil, že si nezaložil do foťáku film. Holt pech a nula bodou.



    Kousek před 66. sjezdem jsem těsně před pátou nasadil na dokluz a s větrem v zádech při sníženém opadání jsem plachtil dál. Přepnul jsem si GPSku abych viděl uletěnou vzdálenost a číslice 90 mne příjemně překvapila. Kilometry pomalu přibývaly. Vědom si TMA, pod které jsem vletěl, jsem již jen drncal na zbytcích termiky a míjel sjezd Psáře. Pochlubil jsem se do vysílačky Charliemu, že i já mám tu svojí stovku a zároveň si dohodl svoz.



Přistál jsem u vesničky Všechlapy na 106. kilometru a byl spokojen.