Celá druhá polovina července byla velice suchá a všechny pole a louky v severních Čechách se zabarvily do žluto hnědé barvy. V neděli 28.7.2002 se sešla na Rané celkem početná skupina přeletářů. Silný JV až V vítr byl v poryvech až za hranicí pro bezpečný start, tak jsme museli čekat na chvilkové zeslabení. Termika byla po celý den zcela bezoblačná s malými dostupy. První dvoumetrový stoupák jsem točil do výšky cca 1100m n.m. ještě daleko za Ranou, něco jsem dotočil nad elektrárnou Počerady, která jako obvykle nezklamala a vydal se bokem na vítr směrem na Klášterec nad Ohří. Na zalesněné Krušné hory jsem tentokrát vůbec nespoléhal.

    Před velkolomem u Chomutova jsem vyklesal pod 600m, ale vyprahlé pole mě obdařilo turbulentním čtyřmetrem, zase pouze do 1200m. Další "šprajc" vydala elektrárna Prunéřov, ale brzy jsem hnil podél zalesněných svahů Krušných hor. Už jsem si vyhlížel louku na přistání poblíž silnice na Karlovy Vary, ale dnes mi bylo přáno a stoupák utržený z louky se mi podařilo dotočit až do maximálních 1800m. Odtud už byl krásný výhled do kraje nad silným kouřmem při zemi.



    Další krize přišla v hlubokém zalesněném údolí, které vede z Horní Blatné, ale tento den jsem měl opravdu štěstí a zase se zvednul. Za městem Nejdek jsem při klouzání bokem na vítr sledoval spoustu rekreantů u rybníka včetně jednoho surfisty.

    Před posledním zalesněným úsekem jsem si z dálky vybral nasvícené louky a na ně nasměřoval svůj padák i svoji pozornost. Bohužel tentokrát louky zklamaly a mně nezbylo, než balónovat nízko nad lesem. Záchranou při vyhnití mohly být malé paseky podél silnice. Nuličky sotva stačily na překlouznutí plochého zalesněného hřebene. Když jsem za lesem v údolí uviděl Kraslice včetně nádraží na vzdálenější straně, pustil jsem padák po větru a doufal, že dokluz vyjde. Závětrné svahy nad městem se zrovna utrhly a ve třímetrovém stoupání jsem přeletěl cílové nádraží. Oblast klesajícího vzduchu jsem pořádně ustředil a přistál na stejné louce jako před třemi roky, když jsem do Kraslic doletěl z navijáku z Panenského Týnce. Tentokrát to z Rané dalo 90,8 km.




    Snažil jsem se vzpomenout si, kdy tehdy před třemi roky jel vlak do Sokolova, ale marně. Naštěstí jel velice brzy. V Sokolově (na hlavní železniční trati z Německa) jsem čekal spoustu rychlíků, ale opak byl pravdou. V Lounech bych byl přesně o půlnoci s dvojím přesedáním. Na výpadovce jsem stopnul mladého kluka a přesvědčil ho, že do Prahy je to přes Chomutov a Louny jen malá zajížďka v porovnání s karlovarskou silnicí. Přesně v devět večer při západu slunce a při přistávání posledních padáčkářů jsme dorazili k mému autu na Rané. Byl to povedený den, jak má být.