Pátek 4.4.2003 vypadal, že by se v dlouhé řadě neletových dnů mohl vyskytnout jeden, kdy by se dalo něco pěkného uletět. Od západu se k nám měl alespoň přechodně prosadit výběžek vyššího tlaku vzduchu, takže byla šance, že se severozápadní proudění zklidní na míru přijatelnou pro padákové létání, a i termika měla být podle všech signálů velmi dobrá. Tento předpoklad mi ostatně potvrdila i má oblíbená předpověď pro plachtaře od ČHMÚ, kde jako tradičně při termicky zajímavých dnech předpovídali stabilní zvrstvení. Že se opět nemýlili ostatně posléze dokázalo nebe s krásnými kumuly kolem 2000 metrů, termika fungující ještě hodinu a půl před západem slunce a výstup posuďte sami.





    Zkrátka a dobře krátce po jedenácté hodině už seděl celý Jazzteam v autě a mířili jsme na Ranou. Na přistávačce u letiště byla zima jak na Sibiři a foukalo tak, že se v našich řadách začaly ozývat hlasy kverulantů, kteří navrhovali jet zase domů. Fantastické 4/8 na nebi mě ale přesvědčovaly, abych popadl padák a šel na kopec. Zrovna ve chvíli, kdy jsem dorazil na vrchol, přišel více než dvouminutový interval, v němž se stabilních 8-10m/s větru díky stoupáku před kopcem zklidnilo na necelých 5 m/s. Bylo jasné, že letět se dá, takže jsem se honem pustil do psaní protokolu a příprav na let a přitom jsem nepřestával pozorovat situaci. Severozápadní vítr je z Rané přímo do Ruzyně, tak jsem si napsal cílovou stovku směrem na jih, neboť jsem předpokládal, že severní složka by mohla v proudění trochu převládat a mohla by mi tak pomoci obletět pražské TMA ze západu. Už připnutý k padáku a připravený startovat jsem čekal na ten správný okamžik a při příštím zklidnění větru jsem potáhl svému Addictionovi za áčka a hladce jsme se vznesli.





    Chvíli jsem pendloval před kopcem a osahával si vzduch. Na svahu se dalo v klidu udržet, ale i proti větru padák letěl úplně v pohodě. Stejně jsem se ale snažil chytit do nějakého stoupání trochu před kopcem, abych se za hranu dostal už s rozumnou výškou. Nakonec jsem začal točit 1,5m/s, který jsem posléze kdesi ztratil už v 800m n.m. Celé Louny byly zastíněné, takže vzhledem k mé malé výšce jsem musel hledat stoupák na nasluněných kopečcích na levém břehu Ohře. Trochu jsem si oddechl, když se ukázalo, že jsem zvolil dobře, a ve výšce vrcholu Rané konečně zabral slabý metřík. Než jsem se s ním zvedl do výšky, která mi dodala pocit sucha a bezpečí, trvalo to neskutečně dlouho. Stoupák měl navíc oproti mým původním předpokladům snos mnohem více od západu, takže mi nezbylo než opustit svou plánovanou trasu a začít se naopak tlačit co nejvíce k severu, abych Prahu obletěl z této strany. Na nebi byly krásně posázené kumuly, podle nichž nebyl žádný problém vybírat další cestu.

    Postupoval jsem opatrně a soustředil se hlavně na to, dostat se co nejvíce k severu, abych měl dostatečnou rezervu k pražskému TMA a mohl si později dovolit točit stoupáky, které mě budou snášet k jihovýchodu. Svým hlemýždím tempem jsem se dostal po hodině a třičtvrtě k Roudnici nad Labem. U JOJO Wingu se o své piloty příkladně starají, takže mi zatopili v kamnech a vyrobili výšku na další cestu. (Topit v kamnech budou ostatně za necelou hodinu i pro zbytek Jazzteamu, který nezvládne souboj s krutým mrazem, a rozhodne se tu přistát a pozvat se na čaj s rumem.)

    Já se mezitím posunul zase trochu severněji a tam točil neuvěřitelně smradlavý stoupák ze Štětí. Bylo kolem 15:45 a to mi připomnělo, že termika netrvá věčně a jestli chci někam doletět, budu muset začít závodit. Terén přede mnou byl pěkně členitý, nebyl problém vybrat místa jako stvořená pro stoupáky, takže jsem šlápl do speedu a dlouhým přeskokem se dostal kus za Tupadly. Tam jsem konečně potkal 3 m/s a bylo jasné, že i když kumuly na nebi ubývají, termika šlape dál jako hodinky. Proletěl jsem přímo nad Kokořínem, pokochal se Máchovým jezerem na severu a nad pěkným polem se začal zvedat v dalším solidním stoupáku. To už jsem měl na dohled Mladou Boleslav, postupový cíl, který jsem si během letu stanovil.



    Jak se blížím k městu, začínaly mě napadat takové myšlenky, jako že už mi vlastně stačí jeden pořádný stoupák a kilo je tam. S tím vědomím jsem to vzal přímo nad město, kde jsem po chvilce hledání skutečně našel pěkný stoupák a začal ho točit. Bylo skoro půl šesté a já se nestačil divit, jak může 4. dubna fungovat termika ještě dvě hodiny před západem slunce. S ohledem na pozdní dobu jsem předpokládal, že termika už dál přece jen nebude nijak slavná, navíc jsem se konečně vymanil ze všech omezení a prostorů kolem ruzyňského letiště, takže jsem se rozhodl získat v tomhle stoupáku, co to dá. Dalo to skoro 2200m n.m. a při jeho točení jsem se snosem dostal až na 86.km trasy. Po levé ruce jsem měl jako na dlani kozákovský hřeben, za ním v pozadí dosud zasněžené Krkonoše, a nebýt nějakých -12°C, užíval bych si euforii, která se mě zmocnila plnými doušky. Takhle jsem se snažil střídavě rozmrzat a střídavě točením každé podvečerní nuličky co možná nejvíce natahovat přelet. Když bylo jasné, že termika už je opravdu u konce, vybral jsem velikou louku bez překážek, abych měl ve stále dost svižném větru na přistání opravdu pohodu. Sedal jsem skoro přesně v šest hodin na 111.km po 4 hodinách a 15 minutách letu u Jičíněvsi.



    Každý přelet znamená pro mě spoustu nových zkušeností, ale tento je přece jen něčím výjimečný. Radost z toho, že se mi podařilo uletět v Čechách přes 100km, mě neopouští ani po třech dnech. Když nebudu brát v úvahu ten mráz, byl celý let úplně v pohodě. Krizi jsem si prožil krátce po startu a pak už jsem se nikdy nedostal do žádné mizerné výšky. I když foukalo dost svižně, nebyly turbulence nijak silné. Můj Addiction je otestován v kategorii Performance, ale výkon má jako závoďák. Cítím se na něm v obrovské pohodě a to se bezpochyby při letu projeví. Určitě se dalo startovat nejméně o půl hodiny dříve (možná i o víc), což v konečném účtování mohlo znamenat spoustu dalších kilometrů. A kdyby se člověk nemusel celou cestu kvůli TMA tlačit bokem na vítr, myslím, že to byl den, kdy by se daly překonat i Luborovy rekordní vzdálenosti. No alespoň mi zbývá něco na příště, ne?