12.8.2002 stojím v 9.00 nad Ústím a vidím, že to k tomu bude. Chmýří nad Krušnejma se už množí a rovnou základnou mě láká na kopec. Přestože hodinovým přemlouváním potenciálních spolulítačů dělám Eurotelu kšeft století, nikdo nereflektuje, a když už ani Otťák (jinak spolehlivost sama) nemůže (je v práci a nad to, nad Prahou prý počasí nic moc), je mi jasné, že budu zkoušet štěstí sólo. V práci si sjednávám polední přestávku (někdy je prima být si zároveň zaměstnancem i zaměstnavatelem) a zvažuji hlášené údaje o větru (kolem 3-4 m/s od 160° na Rané až po 120-90° na Krupce - to už je skoro do zad). Hlásič na Krupce si nedal ani po opakovaném domlouvání říct, a tak kolem dvanácté mířím na Ranou, kde mě vítá jasná obloha a vítr přesně po kose. Po chvilce váhání pokračuju v Tour de North Bohemia směr Litoměřice - Dlouhý vrch, kterýmžto směrem vidím pěkné políčko těch pravých kumulů.     Tuhle startovačku vymyslel Netopejr a dokonce ho podezřívám, že jako správce místního lesa ten pěknej východní průsek s 200 m převýšením i trošku připozvětšil. Občas je tu divočina a přeletů zatím moc ne, ale na východní směry slušná jistota. Telefonem zjišťuju, že na Dlouhák přijede snad i Radim Hasman vyprášit pavouky ze svýho padáku. Se svým objížděním kopců se dostávám autem na startovačku až před druhou hodinou a nahoře mě čeká absolutní bezvětří, v kterém toho při čekání na stoupák moc neposvahuju. Po deseti minutách, kdy se sotva pohne sem tam lístek, jsem si jistý, že jsem zase v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Slušný člověk by řekl, že jsem měl tehdy smíšené pocity, ale já vám řeknu - prdlajs - byl jsem pěkně nas….j!

    Za trest jsem se oblík jenom do tílka a větrovky, ze zoufalství jsem do protokolu napsal cílák do Mostu 36 km a těsně před rozbalením ještě telefonem poškemral u Hasmana, jestli by mě tedy tento, tedy jako, jestli teda až přijede, jestli by mě teda nevzal vyhnilýho zase nahoru. Tím voblečením a telofonátem jsem se pojistil proti případnému vzlétnutí. Čekal jsem na startu asi tak pět vteřin, a už jsem na korunách nejspodnějších stromů viděl to známé čeření (docela silné), které tu vždy signalizuje příchod něčeho, co se nám všem tolik líbí. Pak jsem zpozoroval i káňata a vlaštovky, který se v tom vezli, a tak jsem do toho hupsnul hned při prvním dýchnutí. Deset metrů rovným letem, a pak krásná trojka - sice trochu za kopec, ale protože jsem nezpanikařil, a nechal se jí unášet, odměnila se mi tím, že se krásně srovnala a ohleduplně přibírala na rychlosti až někam mezi ustálenou pětku, šestku. Co vám budu povídat, během pěti minut jsem měl dvanáctset nad start (tuším nějakých 1900 msl) a popoletěl jsem si dopředu odfotit start a kamarádovu chalupu.



    Obavy, že se nestihnu vrátit do mého drahého stoupáčku se ukázaly jako oprávněné. Už jsem se s ním nikdy neshledal. Všude kolem jich bylo totiž spousta a já se kochal hned tu a hned zase tam…

    No kochal… Mám na sobě přece jenom to tílko, větrovku a po chřipce trošku přistydlý průdušky. Radši se kochám, když je mi teplo. Musel jsem něco vymyslet. Ale co? - svetr mám v autě. Že bych přistál?… No to je ale blbost… No a pak sem to vymyslel! Ve futrálu vod padáku mám přece eště ten skytexovej vobal na vrchlík, ne?!… No tak si ho přece vopatrně vytáhnu - a - strčím alespoň za větrovku a na sluníčku se vohřeju - no - a bude to!… A bylo (fuck prima nápad). Zašátral jsem rukou za chrbátem, poroztáhl zips, když v tu chvíli mě to zle pokopalo. Ne, že by mě upadla celá náběžka - jenom půlka. Ale i tak jsem musel řídit rukami obémi a ještě mě to kapánek vychýlylo. To vychýlení na stranu rozepnutého zipu způsobilo, že jsem za zády cítil, jak mi futrál padákový celý, coby mrštná lasice, z kapsy vyklouzl. Ruka ho již nezachytila, zachytil ho jen můj pohled - tuze smutný pohled: futrál od padáku,… v něm skytexový futrálek (- neohřeju se), a…, a…do prdele, dyť mám v kapse toho pitomýho futrálu všechny klíče(!), a peněženku(!!), a po vejplatě (moje i firemní peníze - dohromady cca 17 litrů!!!) a všechny (!!!!) doklady. Ty idiote - moc toho nezbývá. Napadá mě, že se odepnu ze sedačky a zoufale se vrhnu v náruč jisté smrti (jakákoliv jiná figura by totiž opadala pomaleji než můj futrál). Ale jsem přece jen ještě relativně mladý, pročež ono rychlé a přímé řešení situace zavrhuji.

    Tak se raději pověsím do zatáčky a kroužím nad padajícím pokladem, bych zhlédl místo jeho přistání. Přitom doufám, že se cennosti během pádu od tkaniny neoddělí. Jak tak kroužím, zjišťuji, že futrál si pravděpodobně napsal svůj cílák - akorát neví kam. Jednou míří doprostřed tmavého pralesa (jak ho probůh najdu?), jindy na louku (to by bylo prima) a chvílema ke stavením blízkého Lbína (a do prčic - tam ho tutově někdo šlohne). Směry jsou však relativní a jsou dány mým kroužením nad tímto podivným barevným ptákem. Jisto je však to, že pták letí velmi velmi dlouho (vono vlastně z dvanácti stovek - votevřenej futrál…). A co je horší - během těch dvou minut mého kroužení se zmenšil do pidi rozměrů, že ho sotva zřím. To za prvé. A za druhé jsem se dostal během těch dvou minut v zatáčce (vario jsem nevnímal) jako na potvoru do mraku (pitomý stoupáky), a to v ten nejnevhodnější okamžik. Naštěstí jen na kraj. Když jsem však vyplul z mlhy, futrálek jsem už neviděl. Nestačil jsem si ale ani pořádně vynadat, když jsem zahlédl po poli běžící droboulinkou skvrnu (co skvrnu, spíš skvrnku nebo skvrnečku; - a nebo taky srnu, srnku, srnečku). Srna běžela neuvěřitelnou rychlostí (něco tak kolem stovky, hádám). Protože i u nás v severních Čechách jsou takhle rychlé srny vzácné, usoudil jsem, že to přece jen bude spíš skvrna, a to skvrna futrál-stín. Čekal jsem tedy, ve kterém místě se protne s futrálem-originálem. Stalo se tak na hranici lesa a louky (a též na hranici mojí dohlednosti). No a co teď? Dvé možností: a) přistanu na louce, najdu futrálek, posbírám cennosti, doplahočím se na start a za hodinku za dvě můžu zase letět, b) zapamatuju si, kam obal doplachtil a budu si myslet, že ho nikdo kromě mě nenajde. No, jakpak byste se asi rozhodli vy? V mém případě rozhodl vyfocený start, dvanáct stovek nad startem a bublavá termika. Ještě párkrát zakroužím nad místem dopadu, zapamatuji si přístupové cesty a vydávám se na trať (z 99% přesvědčen, že to místo přece musím najít).

    Labe překonávám již ve 2.200 msl, a mezi Středohořím a Ranou se vezu zdarma pod krásnou kumulostrádou. Míjím Milešovku, nechávám ji daleko za sebou a za chvíli jsem na dohled mosteckého cíle, o kterém již vím, že mi dnes nemůže stačit.

    Přemýšlím o Chomutovu a o tom, co je za ním. Cesta skutečně ubíhala, i když se změnila v kličkování pod květáčky s přeletem Kamencového jezera v Chomutově,



    a jednou krizovkou tamtéž (výška asi 100 m nad parkovištěm u Kauflandu, či co to tam maj). Za Kláštercem (s Nechranicemi v pozadí)



    se již slunce značně nachýlilo a já začal uvažovat o dokluzu (do hor či do Ostrova nad Ohří?). Poslední půlmetry mě postrkovaly víc na Krušný, tak jsem se nechal unášet a v sílícím větru kroužil nulky. Pak jsem uviděl Klínovec v lehkém večerním oparu a věděl, že dál to už fakt nepůjde (pámbu zaplať).




    Dosedl jsem do podvečerního teplíčka dva kiláčky pod sjezdovkami.



    Chvilku jsem ještě stačil vychutnávat dnešní výkon (osobáček), ale taky se už začala (a neodbytně) vkrádat myšlenka, jak vlastně docválám zpět. Půl sedmá je na stopování v pustině celkem pozdní hodina (vlastně v mém věku je na stopování pozdní už každá hodina) a penízky na hromadnou mám 84km daleko ve futrálku (aspoň jsem v to doufal). Nezbývalo, než zkusit kamarády (mobil si vozím naštěstí zavěšený na rameni, abych mohl z výšky zlomyslně SMSkovat kamarádům, co jsou v práci), a tak jsem zkusil Mildu z KV. S radostí jsem ho lokalizoval poblíž (u přátel na chalupě), takže pro mě dojel, ledva jsem plátno dobalil a ještě mě ta dobrá duše dovezla až do Loun. Tam mě vyzvedl Myšák a vzal do Skleníku na Ranou. Sotva jsem tam stačil vyprázdnit 5 kuželek z Plzně a opakovaně dát k lepšímu příhodu s futrálkem, bylo devět večír a tedy nejvyšší čas začít se shánět po cennostech. A protože Myšák vlastně stejně večír neměl co dělat, rád se mnou nakonec musel až nad Litoměřice, abychom ve dvou ten poklad lépe našli. Jelikož jsem byl po kuželkách z Plzně mírně podroušen, nevadilo mi, že k údajnému místu dopadu se musíme od auta hodinu plahočit a ani to, že už padá tma (Myšák má přece baterku). Zoufalství jsem propadl až v cílové oblasti, která se ze země (a za tmy) zdála býti o hodně (ale o hodně!) větší, než shůry v odpoledním jasu. Myšák rezignoval celkem záhy (bodejť by ne, dyž to nebyl jeho futrál). To já jsem se v hustém podrostu a zabahněné louce (díky zbytkové energii z kuželek) alespoň pěkně zasvinil. Hezky jsem Myšákovi poděkoval a v půl na půlnoc jsem byl už na chalupě (vlastně v hospodě) a opět jsem vyprávěl dnešní dobrodružství. Starší jedinci už nemají tak dobrodružnou povahu, a tak vlastně ani není divu, že namísto aby ocenili můj sportovní výkon, uchýlili se k opakovanému navozování tématu uletělých financí. Nakonec se ale stejně smála celá hospoda...

    A smál jsem se i já, a to druhý den zrána, kdy jsem se vypravil (hned, jak mě přestala bolet hlava) znovu nad Litoměřice a tam jsem díky podpoře rodinných příslušníků a ke svému ulehčení našel futrál se vším jeho obsahem (visel nad loukou na druhým stromě zprava).

A pohádky je konec...