Chcete na tomto místě svoji reklamu ?

Příběh všedního dne

Karel Vrbenský

"Nazdar Honzo!!! Tak už jsem se konečně vrátil z víkendu. Odpoledne jdem do kina, a pak bychom si mohli sejít a někam sednout na jedno, ne?"
"Kde jsi?"
"Před barákem sedím v autě a jedu do práce…"
"Skvěle, tak za čtvrt hodiny se sejdem na benzínce a jedem do Krkonoš!"
"No ale já se chci stavit ještě na LAA a mám hrozně práce a vždyť to stejně nevypadá, a "
"CVAK"

    Toto je přepis telefonního rozhovoru kterým onen úterek začal. Nemá smysl popisovat mé rozpolcené pocity. Kdybych tenkrát skutečně dojel do práce, tento článek by zde nebyl.

    Na benzínce jsem byl samozřejmě pozdě. Snažili jsme se naložit co nejdříve, ale když se v 9:30 blížíme k zácpě na Štěrboholské magistrále, propadám depresi.Vzpomínám na slova Tondy Pallase, závodníka nejen na padáku: "9:10 se musí opouštět Praha, jinak se to nedá stihnout" a v hlavě se mi míhají blesky. Sjíždíme z dálnice mezi domy, kličkujeme mezi slepicemi, přenášíme auto přes příkopy, přeskakujeme zdržující mercedesy. Za chvíli znovu najíždíme na dálnici. V očích se mi leskne ohnutá ručička tachometru a v hlavě mám jedinou myšlenku: "Musíme to stihnout". Cestou porušujeme všechny dopravní předpisy, mnohý ústavní zákon a ve finále dokonce i dva fyzikální.

    Je 10:56, hromada rozžhaveného šrotu stojí na parkovišti a čtveřice podivně se třesoucích postaviček s neúměrně velkými batůžky se hrne směrem k lanovce.

    Sedíme v kabince, srdeční tep se jen velmi zvolna vrací k normálu. Zorné pole se rozšiřuje a já začínám vnímat svět kolem sebe. Nic moc. Vlastně vůbec nic. Ačkoliv jsem poctivě po večerech studoval atlas mraků, situaci na obloze neumím vyjádřit jinak než: "devět osmin sra*ek". Ach jo. A to jsem chtěl pracovat. Mohl jsem si pěkně programovat a ne se tu plahočit s báglem, jen abych slít dolů. Mohl jsem si zajít na něco teplého a dobrého na oběd a ne tu do sebe soukat okoralej párek ve studeným rohlíku (možná to je naopak, ale já nejsem sto rozhodnout, kde začíná jedno a končí druhé). Mohl jsem si odpoledne zajít do kina… Sakra kino… Doprčic… Já jsem takovej vůl… To jsou ty sliby… Že se na to… Všechno je to na H… Končím s lítáním… Tohle nemám zapotřebí… Kde zas mám ten telefon…

    Deklarujeme trasy. Honza dva trojúhelníky, protože nic menšího už mu nepomůže, já dávám Plešivec s návratem a ten menší Honzův trojúhelník. Jeden CLN a jeden FT dávají i Radek "Jazzman" Krampl a Roman "Skoky" Skokan. Z Černé hory se ani nic moc jiného vymyslet nedá. Jedno rameno po horách a pak buď zpátky a nebo to pustit do rovin. Odesílat SMS z místa, kde není moc signálu se zrovna nedaří, ale ještě tou dobou nám připadá, že je to stejně úplně jedno. Poté se na západě v mracích udělalo nějaké okénko a slunce začalo svítit alespoň na úpatí kopce. To už ale jsou dva vrchlíky rozložené na zemi a dva piloti uvažují, zda "JoJo i Mac su padaky co litaj vysoko do něba…" Konečně se rozfoukalo 0,5m/s a Honza okamžitě startuje. V zápětí mizí pod horizont stromů. Mně chvíli trvá, než opět srovnám ucho, které se spletlo a chtělo odletět s jiným padákem, ale má to výhodu. Rovnou se připojuji do stoupáku, který Honza, jak později popisoval, horko těžko lovil z míst, kde termín "výška nad terénem" nemá žádný význam.

    Točíme spolu a já si říkám, "je to tady" a "dneska to dáme". Čím to je, že jakmile člověk vytočí první stoupák, už se vidí klouzat do cíle? Zanedlouho začíná má stíhací (nebo spíše nestíhací) jízda. První krizi jsem měl hned u spodní stanice lanovky, kde jsme měli startovní bod. Zatímco ustřeďuji nulu a modlím se ke svatému Termoskovi, Honza mi nad hlavou dotáčí a mizí v dáli. Nula se ale umoudřila, podařilo se mi přizvednout a zanedlouho už to stoupá všude a jde jen o to, vzít to nejlepší a zmizet směr Liščí, kde už se zvedá Honza. Stoupák dotáčím spolu s Jazzmanem do 2180 někde nad Sokolskou, pak ještě pár zatáček u vysílače a opouštíme Černou ve výšce 2200m n.m.

 Já

 Padák

    Nad Liščí se v trojkovém stoupáku rychle zvedám z 1600 opět pod základnu. S touto výškou by se dalo rovnou skákat přes Hromovku, ale celé údolí Labe včetně Medvědína je ve stínu, a tak volím cestu přes Kozí hřbety, kde se potkávám s Honzou. Dotáčíme základnu a skáčeme k Medvědínu, kde už trochu prosvěcuje slunce. Že prosvítá málo, jsme pochopili oba ve stejný moment a naprosto synchronně otáčíme levou směr Kozlí hřbet vedle Dolních Míseček. Bylo to tam, ale než jsem se vyzvedal, musel jsem několikrát zvedat nohy a Honza mi opět uletěl.

    U Lysé hory znovu potkávám Jazzmana, který nad Medvědínem měl o 200m více a podařilo se mu zvednout už tam, takže nemusel absolvovat Mísečkovou anabázi. Dotáčíme 2370 a letíme otočit Plešivec. Nad OB mám 1900 a k Lysé se vracím v 1500mnm. Zatímco točím sleduji Honzu, jak opouští stoupák a přímým letem kopíruje spodní okraj mraku. Směr je zřejmý - jen hlupák by dnes neletěl trojúhelník. Dotáčím "jen" 2280 a nechávám si drobnou rezervu na let pod dlouhým mrakem. Mé očekávání stoupavého letu se sice nevyplňuje, ale i tak na téměř 7km přímého letu ztratit 400m je pěkný výsledek (klouzák 17 můžou závidět i rogala). To už jsem se blížil k okraji mraku u Vítkovic a přitáčím v širokém stoupáku do 2200. Opouštím mrak a mířím k Víchové, kde slunce již delší dobu pere, a připadá mi, že tam to bude. Tento přeskok měl také necelých 7 km, ale tentokrát to klesá trošku rychleji. Klouzák je tentokrát 5. Chvílemi propadám skepsi, že k onomu kýženému místu snad ani nedoletím, ale zadařilo se. V nadmořské výšce 845m (tj. necelých 400m nad terénem) mi vário začne zpívat, já se okamžitě přidávám a po nádherné čtvrthodince se ocitám pod obláčkem z učebnice ve výšce 2360. Odlétám a o kousíček dál ještě rovným letem podél jeho okraje dobírám na 2410.

    Jazzmanovi se mezitím zaprášilo od bot u Hrabačova a Honzu vidím točit nad Jilemnicí. Říkám si "Honzo drž ho, já si dám svůj otočňák a hned jsem u tebe". Otáčím, vracím se nad město a marně se snažím najít odkud to vlastně jde. Drahnou dobu poletuji ve výšce kolem 1000m, ale pořádný stoupák nenalézám. Pak to najednou udělalo bum, vário se rozkvílelo (chvílemi přes pět metrů) a ten rodinný dům, který už jsem znal nazpamět, se konečně začal zmenšovat. Škoda, že to nevydrželo déle. Za čtyři minuty jsem v 1900 a opět jen tak levituji. Tou dobou už Honza otáčí svou Mříčnou o 3km dál.

    Po chvíli marného bloumání kolem se pouštím směrem na Valteřice. "Jsem to ale tvrďák," říkám, když se ocitám ve výšce 800m n.m. asi 100m nad zemí. "Ale ten stoupák tam je a já ho tam vytočím," přesvědčuji sám sebe a pouštím to ještě blíže k lesíku a opravdu "pip". Po pěti minutách urputné dřiny jsem nastoupal 200m. Trpělivost však růže přináší a mě přinesla k základně ve výšce 2450. To už jsem řval radostí. Do cíle zbývalo 15km, přičemž Černá byla ode mne vzdálena 10. To už přece musím dát. Letím směr Jelení vrch a sleduji Honzu, jak točí před Vrchlabím. Na Jelením se z 1300 rychle zvedám do 2200. Nad Černou je veliký černý mrak, tak už to raději nedotáčím a rovnou letím směr cíl. Říkám si, že si otočím cíl a ještě poletím Honzovi naproti. Sleduji padáky na startu a divím se, proč nikdo neletí. Že by to zespoda vypadalo ještě hrozivěji? "Bůůů," ozve se z vária a já začínám chápat, že tento mrak mne opravdu nenasaje. Když míjím start jsem asi 200m nad ním, chápu, proč nikdo nestartuje. Větrný rukáv je krásně otočený ve směru průseku, jenže dolů. Kopíruji terén a je jasné, že Honzovi naproti nepoletím, stačí, když to doletím, a pak sednu na parkovišti u lanovky. Později ještě zlevňuji a už mi stačí jen doletět. Jak se stromy blíží, bleskne mi hlavou "hlavně ať ten můj není moc vysoký". Ale do poslední chvíle věřím. A ono jo. Do cílového sektoru přilétám ani ne 100m nad zemí.

    Ale to je jedno, důležité je, že přilétám. Po 255 minutách jsem v cíli 63km dlouhého FAI trojúhelníku.

     Ještě se mi nestačily zorničky zmenšit do normálních rozměrů, přilétá Honza a směje se tak, že mu hrozí odlomení horní části hlavy (FT 70km). Po chvíli doráží i Skoky (FT 66.7).

"To kino už jsem zrušil, ale nezajdem si někam na pivko?"


 Trasa letu

Chcete si prohlédnout animaci tohoto přeletu ?

 Návrat na domovskou stránku