Scénář trojúhelníku

Scéna 1

Osoby:
Karel - pilot
Honza - pilot

Pozn.:
17.6.2003, pozdní odpoledne na louce pod Černou horou - černobílý obraz ...
Na nebi je sice ještě několik pěkných kumulů, které pozornému oku prozradí, že ten den byl něčím výjimečný, ale slunce se už sklání níž a níž k obzoru. Listy okolních stromů jen občas lehce pohne slabounký vánek, ale jinak je vše okolo neuvěřitelně klidné. Na louce je rozložený padák a u něj vesele poskakuje Karel a mává na přistávajícího Honzu.



Honza: (směje se tak, že mu hrozí odlomení horní části hlavy)
Čau.

Karel:
Čau! To je super!

Honza:
Ty jo, FAI 70! To byl den, co?

Karel:
To teda jo. Myslíš, že to ještě někdy zažijem?

Honza:
Víš, co si myslím? Podle mě se u nás dá uletět FAI 100.


Scéna 2

Osoby:
Karel - pilot
Honza - pilot
Markétka - Honzova žena
Slonček - automobil

Pozn.:
současnost, pozdní večer ...
Markétka a Honza jedou v autě, Markétka řídí a Honza popíjí pivo z láhve. Sedačky jsou lehce omšelé a na podlaze lze sem tam spatřit nepořádek zanechaný nevychovanými padáčkáři, přesto je na první pohled patrné, ze v autě vládne zvláštní, radostná nálada.

Markétka:
No a co hranice? Jaký to byl pocit?

Honza:
No, je to fakt neuvěřitelné. Čekal jsem, že tam bude ve 2 kilometrech nějaká zeď, nebo ostnaté dráty, nebo aspoň silný klesák, že tam bude ... A ono nic. Normálně se tam dá letět, jenom tam dole byla taková divná budka přes silnici. (zvoní telefon)

Honza: (bere telefon)
Nazdar.

Karel: (z telefonu)
Čau Honzo, chudáci ti na Straníku, zas nic neulítli. Já byl dneska na tandemu. Žádný rekord, ale pohoda. Díval jsem se na počasí a zítra to asi bude. Už jedu do Prahy. Tak jak se sejdem?

Honza:
No asi to bude, ale já určitě nemůžu ... Ale já jsem si to zalítl už dneska: 177km.

Pozn.:
Obraz ujíždějícího Slončka se postupně vzdaluje a s tím slábne i zvuk vzrušeného rozhovoru s detailním rozborem 177 km dlouhého přeletu.


Scéna 3

Osoby:
Honza - pilot
Jazzman - pilot
Operátor - hlas

Pozn.:
Kancelář se střešním oknem, kterým do místnosti svítí sluníčko. Jen občas se přes okno poměrně rychle přesouvá krásně tvarovaný kumulus.
Honza sedí za stolem a na displeji notebooku má rozepsaný email začínající oslovením "Vážený pane", ale svou pozornost očividně mnohem více věnuje asi deseti otevřeným oknům prohlížeče, kde se objevují synoptické mapy, výstupy modelů, aktuální radarové odrazy, aerologický výstup apod.

Honza: (povzdychne si)
Že já nejel, stejně se nemůžu na nic soustředit. (bere telefon a vytáčí nějaké číslo)

Operátor: (z telefonu)
The person you are calling is not available at the moment. Please try again later.

Honza: (kouká na hodinky)
Takže ještě letí. (pustí animaci radarových odrazů) Tak to tomu dešti na severu asi uletěl. No tady to vypadá pořád skvěle. (zvoní telefon)

Honza: (bere telefon)
Čau. Tak co?

Jazzman: (z telefonu, zní otráveně)
Kromě Karla jsme se nikdo nezvedli. Pak se to úplně zadekovalo.

Honza:
Ale Karel ještě letí. To jsem zvědav kolik dá.


Scéna 4

Osoby:
Karel - pilot
Honza - pilot

Pozn.:
Podvečer. Honza za volantem sportovního kabrioletu se pomalu sune v dopravní zácpě. Najednou mu zvoní telefon.

Honza: (bere telefon, dychtivě)
Tak co?

Karel:
285

Honza: (málem nabourá)
No jestli to není vtip, tak obrovská gratulace.

Karel:
Není to vtip.

Honza:
Tak povídej.

Pozn.:
Následuje desetihodinový rozhovor s popisem Karlova fantastického letu.

Honza:
No to muselo být něco! Ale úplně jsi nám zkazil lítání, uvědomuješ si to? Já jsem měl dva cíle - uletět volně 200 a FAI 100. Tak ty dvě kila už fakt nemají cenu ...

Karel:
A ten stovkovej triangl? Kdy ho dáme?

Honza:
Zítra to moc nevidím, ale v pátek jedem na Černou.

Karel:
Tak jo.


Scéna 5

Osoby:
Karel - pilot
Honza - pilot
Martin - pilot s největší botou

Pozn.:
Karel, Martin a Honza jedou v autě, které je naloženo velikými, podivně vyhlížejícími batohy. Za okny se míhá čarovná česká krajina, co chvíli se paprsek slunce odrazí od drobných kapiček rosy. Jak se slunce posunuje výše po obloze, začíná být i laikovi jasné, že se přízemní inverze postupně rozrušuje.
Karel a Honza jsou plně soustředěni na skládání nové písně, jejíž text si po kouskách přezpívávají, ale přesto zvládnou občas nervózními výkřiky popohánět Martina k rychlejší jízdě, či poukázat na dravce, který udělal pár otoček v první dopolední bublině.


Scéna 6

Osoby:
Karel - pilot
Honza - pilot
Martin - pilot s největší botou
Krausovka - pilotka

Pozn.:
Start na Černé hoře. Nad horami se tvoří malé chmurky, ale v rovině před nimi je úplně modro. Rukávem v poměrně pravidelných intervalech cloumají termické poryvy. Piloti si rozkládají padáky, kontrolují šňůry a vyměňují baterie v přístrojích. Mezitím však koutkem oka stále pozorují situaci ve vzduchu.



Krausovka:
Tak co to teda poletíme?

Karel:
Přece FAI 100.

Krausovka:
Ale jakej? Máš nějaký otočňáky?

Karel:
Ale letos už se to přece nemusí posílat.

Krausovka: (zrovna posílá SMS Slívovi, zarazí se, ale pak pokračuje v psaní)
No já vím, ale kam mám teda letět?

Martin: (zavazuje si botu)
Černá - Harrachov - Tábor - Černá.

Krausovka:
A trefím, když to nemám v GPSce?

Honza:
To je jednoduchý, poletíš 33 kiláků rovně, pak zahneš o 120 stupňů, zase 33 km rovně, znova o 120 stupňů stejným směrem a pokud jsi někde neudělala chybu, tak doletíš zpátky k výchozímu bodu.

Karel: (startuje)
Víte co? Mějte se tu.


Scéna 7

Osoby:
Karel - pilot
Honza - pilot
Martin - pilot s největší botou
Krausovka - pilotka
JOJO i MAC - (su) padáky





Pozn.:
Záběry na krkonošské kopce a předhůří s modrým nebem ozdobeným kumuly. Zkušenému pozorovateli neujde, že základny jsou ve 2800 m n.m., ale že v předhůří by mraků klidně mohlo být více. Odhaduje, že nad horami to musí být parádní jízda, ale v předhůří to může být proti citelnému větru trochu oříšek. Piloti letí zpočátku sami, ale po otočení Harrachova se sejdou všichni v jednom stoupáku a radostně na sebe pokřikují. Pohled na GPS prozradí, že směrem na Tábor proti větru to letí kolem 20 km/h, takže toto rameno se dost protáhne. I ve slábnoucí termice to však na posledním rameni piloti s podporou větru dotáhnou až k Černé hoře. Honza zde nepřistává, ale pokračuje se zapadajícím sluncem v zádech pořád dál. Klesá níž a níž, už skoro líže vršky stromů. Ve chvíli, kdy se jeho nohy bezpečně dotknou země a vrchlík padáku se s lehkým zašustěním snese na zem, slunce se definitivně skryje za obzor.


KONEC