Poslední měsíc mi štěstí v létání nepřálo. Období rekordních přeletů a já to tak pos..u! Startuju na Velkém Javorníku a vyhniju po 9km v Zubří. Od onoho nešťastného dne 11.5.2006 se zdálo, že už snad nikdy v životě nepolétám.

    V pondělí 12.6. po práci vyrážím znovu na Velký Javorník. Přijíždím a vidím asi 8 padáků pod mrakem. No jo! Zase pozdě! To jsem si mohla myslet. Odletím a za 10 minut budu dole. No nic. Stejně už se od toho nedá nic čekat. Je pozdě.

    Startuju v 16:15. Vidím, že se začíná tvořit mráček. Bude nosit? Jdu to zkusit. Nic výrazného. Sem tam nějaké pípnutí. A pak zase dolů. Hmm. Musím vydržet, nevzdávat se a hledat. A už! Stoupák, zpočátku nevýrazný, pak silnější. Držím se ho zuby nehty a vyplácí se to. Něco málo přes 1900m n.m. Co teď? Pouštím to směrem na mé oblíbené Zubří. Pořád klesám. Už jsem ztratila 500 metrů. Snad doletím aspoň k cestě.

    V Zašové si vyhlížím louku na přistání. Ale co to je za kopanec? Že by taková turbulence nad zemí? Vário pípá a já točím. Třeba se mi podaří doletět domů (Valašské Meziříčí). Pořád točím. Stoupání končí nad přehradou Bystřička. Tak domů už ne. Ale kam? Terén vůbec neznám. Ještě jsem tu nikdy neletěla. GPS nemám. Začínám se orientovat. Poznávám Vsetín. Dostávám se však do oblasti klesání. A docela dost, -4m/s.

    Zase přemýšlím o přistání. Kde? Sleduju terén pode mnou. Hlavní silnice, Bečva, domy, dráty, stromy. Přelétávám hlavní silnici na Vsetín a u Jablůnky stáčím na západ. Vidím nasvícené svahy (později zjišťuji, že to byla Ratiboř). Mohly by něco dát. Pořád nic. Už mám jen asi 100m nad terénem. Čas přistát. Vidím pěknou louku. Ale opakuje se situace ze Zašové. Vário pípá a já točím. Připadám si jako blázen. Mluvím si sama pro sebe. Jóó!! Jóó!!! Pojď! Paráda!

    Už mám o 1000m více. Za hřebenem vidím nějakou vodu a za ní město. Vůbec nevím, kde jsem. A kam mám letět? Nad hřebenem už nic není, za ním jen rozsáhlé lesy a k hlavní cestě hodně daleko. Přece nepůjdu takový kus pěšky s báglem na zádech. A doletím tam vůbec? Mám z toho docela obavy. Výška rapidně klesá. Je jasné, že teď je to definitivní. Opravdu přistávám. Nevidím nic vhodného, kam sednout. Nějaká louka, ale po bližším ohledání zjišťuju, že je plná koní. Tak to ne! Tak kde? Honem! Už moc času není. Musím se rychle rozhodnout. Přelétávám město. Huráá!! Louky a snad i bez drátů. Tak to je ono. Otáčím to proti větru na přistání.

    Do pr… Nemůžu se prosadit. Chvílemi couvám. Vítr je tu opravdu silný. Když na moment povolí, jdu kolmo dolů. Ulevuje se mi. Ne na dlouho. Zase kolmo vzhůru. No, to bude ještě zajímavé. Mám smíšené pocity. Radost, že jsem doletěla až sem, ale i strach, jak to dopadne. Ale přece se nezmastím, ani nevím kde? Nervičky mám napnuté a plně se soustředím. Už to bude! Už! Krásně na baletku. Rychle strhávám padák a jsem šťastná. Čas 17:55. Od kolemjdoucích zjišťuji, že jsem ve Slušovicích.



    Vím, že to nebyl dlouhý přelet (40.7km), ale z několika důvodů mám radost, že jsem to dokázala.

• Startovala jsem pozdě, už jsem nic nečekala a ještě to vyšlo

• Nový neznámý terén, sama a bez GPS

• Bylo málo mraků a dostupy jen kolem 1500m n.m.