Už předpovědi počasí na sobotu 28.4. 2007 vypadaly opravdu velmi nadějně a ranní radiosondážní výstupy to jen potvrzovaly, vypadá to na den s velkým "D". Máme ideální podmínky pro úspěšný den - jednak máme s Banderasem nachystaný pro tuto sezonu nově pořízený odviják a další důležitý předpoklad pro nás pracující lid - je sobota.

    Partička ve složení já + Banderas + Horác + Ďáďa + rakouský stážista Šimon vyrážíme na Vysočinu do Jabloňova nedaleko našich kultovních Nových Sadů. Stejný nápad má i další navijáková společnost v čele se Šikecem, takže je nás docela pěkná hromada. Po zpozorování prvních naskakujících kumulů vyhlašujeme disciplínu FAI trojúhelník 60 km, podmínky pro start téměř ideální, fouká slabý jižní vítr a tak moc neváhám a před 11. hodinou jdu nahoru prvním lanem.

    Kupodivu na tuto brzkou hodinu hned na konci vleku potkávám mírné stoupání cca 0,5 m/s a poctivým kroužením se pomalu nechám unášet s větrem, ale to už je ve vzduchu i Banderas v mnohem výraznějším stoupáku, než mám já a protože nejsem až tak daleko, letím k němu. Jenže to lépe vypadalo než fungovalo… tududutum.

    Neštěstí si můžu dovolit výsadu spolumajitele odvijákového zařízení a tak jdu hned znovu do vzduchu. Pro změnu je na konci tahu opět stoupání, tentokrát výraznější a už respektuji moji zásadu - první stoupání byť sebemenší dotočit, co to jde.

    A ono to jde v nárazech k 6m/s - nejrychlejší výstup mého letu až do základny 2550 metrů nad mořem.

    Kumulostráda nepřipouští jinou alternativu, než letět první rameno směrem k Bobrové - našemu prvnímu otočnému bodu. Jsem první ve vzduchu, a tak letím sám a po cestě poctivě držím výšku a dotáčím vše, co potkávám. Nad Českomoravskou vrchovinou je opravdu skvělé počasí - kumuly postupně vyskakují v docela ideálních odstupech, jenom nad Bobrovou je moje dálnice asi v opravě - díra jako hrom. Chvíli váhám, jestli naši trasu operativně nezkrátím, ale dnešnímu dni věřím a ve výšce základny vletím do modra s přáním, že se mezitím něco napeče. Ztrácím 1000 metrů výšky, mraky pořád nikde, narazím na chytrou nulu, ve které balónuji a vím, že to má dvojí řešení - buď je to ocas nebo začátek stoupáku - B je správně, naštěstí. Dotočím opět, co to jde, koukám, co je to pode mnou za velký dědiny a poznávám Žďár nad Sázavou + Nové Město na Moravě. Tak to jsem si trošku zalítl.

    Naštěstí vpravo na mě čeká odbočka na další kumulolať přesně ve směru, který potřebuji a musím přiznat, fungovala výborně, stačí jen nikam nespěchat a držet operační výšku. Naštěstí se nerozfoukalo, tak můj Stream II nemá problém pokračovat na mírný boční vítr. Prostě dneska už je takový den - na druhém otočňáku opět díra, mraky opět až vzadu a situace se opakuje - nedobrovolně si musím zaletět, co se dá dělat.

    Už mě čeká "jen" návrat na Jabloňov, ale tenhle úsek je už na živé mraky skoupější - nezbývá nic jiného, to tam pustit a čekat, co se stane. Naštěstí zafunguje pozdně odpolední přehřátí, kdy to dolů moc nepadá a naopak po cestě potkávám po druhé menší krizi ten rozhodující záchranný stoupák a ve výšce téměř 3000 vyrážím na poslední dokluz do cíle. Už je jisté, že to mám doma, jenže tento den ještě pořád funguje. Vím, že už nic neriskuji, a tak natahuji poslední rameno ještě více jižněji a v 17.00 po 6 hodinách letu spokojeně přistávám přímo na místě startu.

    To, že to byl celkově můj bodově nejhodnotnější let, vím docela jistě, ale že to nakonec hodilo téměř 94 km FAI trojúhelníku, mě docela šoklo. Už teď chápu, že se mně takový let nemusí nikdy podařit, ale nikdy neříkej nikdy. Nezáleží to jenom na nás, záleží to hlavně na počasí, na situaci a hlavně na obrovském štěstí.