Počasí poslední dobou nevypadá moc optimisticky. Více letových dnů je na Moravě. Přesto tato sobota 25.8.2007 vypadala obstojně na Kozákov. Západní, spíše severozápadní vítr dává při termické aktivitě možnosti k odletu. V rámci udržování kondice lítání z kopce jsem zcela jistě odmítl na tento víkend vleky a slíbil jsem kámošovi Vénovi svoji účast na kopci.

    Již od středy jsem netrpělivě sledoval počasí. Páteční dovolenou šéf zamítl, spíše to bylo licitování. V rámci dobrých vztahů jsem vycítil, že asi nebude dobré to lámat přes koleno. Stejně potom mraky chodily po zemi, tak jsem vlastně nelitoval promarněného dne. O to více jsem se těšil na sobotu. Začal jsem vyjednávat spolujezdce. Leč marně. Jedna rodinná návštěva, další volil moravské terény, jiný zase koketoval s vleky.

    Brzo ráno jsem vyrážel a v klidu jsem dorazil na Kozu. V sedačce jsem potřeboval dořešit upevnění vaku s osmi litry vody. Poprvé poletím s takovým dovážením, budu zatížen do horní půlky padáku. Jsem zvědavý na chování. Na kopci sletují piloti bezprostředně po kurzu a Radar si připravuje tandem a nabitý fahreplan. Sjíždějí se padáčkáři a kopec se zaplňuje. Každou chvíli mne někdo zdraví, ale spousta lidí je mi povědomá, ale nijak známá. Přijíždí podle získaných informací Scorpi se svojí tlupou. Zase bych vyhrál sázku na... Za chvilku přijíždí Marcin Gorayski-Goraj. Vítám ho připraven v přilbě, poznává mne bezpečně. Jeho kamarádi už ví, kam mne zařadit a vítám se s polskými kamarády. Bavíme se o zážitcích, perfektní pokec. Není to takové to typické nezdravé ambiciózní srovnávání se či budování si pozice "lepší" versus "horší". Sdělujeme si přelety, detaily a zkušenosti.

    Přecházíme k dnešním plánům. Goraj by rád někdy doletěl do Jeseníků! Ihned dodává, že dnešní den to zcela jistě nebude, ale proč nemít optimistický cíl. Nesměle mu prozrazuji svůj cíl, kterým je Olomouc. Nedá mu se zeptat, proč ta nesmělost! Tak prozrazuji svůj osobák, který je pouhou třetinou vysněné vzdálenosti. Jeho reakce byla pozoruhodná, bez nějakých pochybností mi vléval optimismus. A tak si pamatuji jeho výrok - kdo nemá velké cíle, nemá velkých výkonů! A tak jsem se zeptal na ten jeho velký cíl. Z jednoho ideálního polského terénu uletět 300 kilometrů. Jeho trošku větší "Olomouc". A proč ne, když lítá dneska dvoukila. Po těchto plánech se upíráme k dnešku a vléváme další optimismus do žil, který nám nedodává pohled na oblohu a nízko jdoucí mraky. Za chvilku se rozcházíme ke svým křídlům, každý si udělá své rituálky před letem a sedneme na start vyčkávajíc svůj okamžik.



    Za chvilku se dostáváme do vzduchu. Já si půl hoďky polítávám kolem startu a užívám si příjemného instabilního vzdoušku. Za chvilku zjišťuji, že většina křídel přistává a já prohnívám hodně pod start. V klidu mne to nenechává, ale žádná panika. Za chvilku jsem nad úrovní startu a sleduji, jak se lidi hrnou do vzduchu. Sleduji to hemžení s nadhledem. Za chvilku nás je nad kopcem houf a začínáme se plést jeden druhému. Nedaří se mi točit úzké stoupáčky, díky vodě jsem moc rychlý a netrefuji se do zatáček, jak bych si přál. Nuluji na GPS nicotnou půlhodinku takového místního polétání a soustředím se na odlet.

    První skupina už odlétla, ale mám svoji hlavu, tak proč se vzrušovat. Přibližně deset minut po nich dotáčím svoji základnu a nechám se snášet dál. Před sebou vidím bojující kvarteto. Nikam nespěchám. Řádka se teprve tvoří, tak takticky vyčkávám pod svým mrakem do jeho rozpadu. Z bojujícího kvarteta se jedno křídlo samo uzemňuje, další bojují. Přede mnou se zjevuje chmurčička a bobtná, tak hups tam. Dotáčím základnu a zase vyčkávám. Přede mnou někdo něco loví na poli, ale... Vysoko nad tímto křídlem rozeznávám Scorpiho nulkujícího přede mnou. Bez mučení si to valí pod můj mráček. A uchytává se v té termické výživě. Na můj vkus hodně spěchá, nedotáčí to pod mrak a letí dál.

    Dotáčím pod mráček a letím za ním. V dalším stoupáčku dotáčíme skoro stejnou výšku a kloužeme každý v jiné stopě. Před námi je modro, ale vidím lesík, kde to zcela jistě bude - musí, jinak končím. Po chvilce ztrácím Scorpiho, kdepak je? Rozpačitě ho hledám. Přímo pode mnou a opadá více. Před lesem je výrazně níže. V poli před lesem loví bublinky. Já si hrál na kníže Ignora, mířil jsem ke svému lesu a to s dostačující výškou. Na odtrhovce lesa a pole to bublá. Tak si dohledávám v nulkách ten stoupáček. Scorpi se zavrtává do pole a dneska končí. Já bojuji s nulčičkama až do toho čekaného jadérka a hurá výtahem k nebesům. Filip, který letí mimo naši stopu, se také uchytil v nějakém stoupáčku.

    Dále pokračujeme pouze dva. Před sebou vidím Hostinné, krásný velký souvislý les. Nad ním vidím rozpadající se chmurky. Možná proto Filip letí o řádku vedle, která vypadá slibně. Osobně volím vyčkávací taktiku. Přestávám si hrát na knížete Ignora, beru vše, co mi dá více času počkat, až si vzdoušek z lesů bude stoupat k nebesům v okolí Hostinného. Nemýlím se. První výdech dává samotné Hostinné a za chvilku se tvoří řádka směrem ke Dvoru Králové. U Dvora Králové vidím v psí nížce bojovat Filipa a za chvíli mizí. Nalítávám řádku a chvilkami vário blekotá něco o 6m/s. Točím, vracím se pro to a po pravici mizí Zvičina. V řádce to valím až do Dvora Králové, kde osciluji mezi 1600-1800m n.m. Za sebou v dáli vidím vyhnívat UP a ještě eviduji nějaký červený křídlo. Snažím se sledovat oblohu před sebou. Modrá barva nevěští nic dobrého. Pořád mám času si užívat svůj stoupáček, ale ani moc už nenabírám. Musím se pro něj vracet. Chmurka začíná prosvítat. Tak už musím letět. Valím po větru přes lesy a hledám něco normálního. Bublinky neberu, stejně to je ztráta času a o moc větší výšku nedostanu. Po pravici se objevuje Česká Skalice.

    V blankytné modři nepotkávám vůbec nic. Dole někdo sklízí seno a zapaluje oheň. Budiž, buď pochválen. Vyrýsoval mi stoupák dokonale. Dotáčím, co se dá a hurá, pokračujeme dále. Kochám se z výhledu na Rozkoš a koukám jak vyoraná myš na GPSku. Největší rychlost mi to při SZ-Z větru ukazuje směrem do Polska, prostě opačně. Směrem k Náchodu si to valím pouhých 32-36km/h, směrem k Rozkoši jenom 21km/h. Řeším dilema jít po Orlických horách nebo jít na hraně rovin a Orlických hor. Nad Orlickýma je deklo, kongesťáčky jako vyšité. Volím hranu rovin s Orlickýma. Volba to byla dobrá. Přede mnou nad Novým Městem nad Metují se začínají tvořit chmurky. Tak to stáčím a valím tam. Kolem těsně prolítá zběsilý větrák, mává křídly a v kabině ukazuje pilot s úsměvem tam, kam chci letět. Evidentně máme stejný cíl. Není divu, chmurka v širokém okolí jediná. Na navijáku z letiště se do vzduchu během chvilky dostávají další dvě kovové potvory a míří si to pod ukázkový mráček. Bohužel, k tomu mráčku se nedostávám. Před městem mám 200 metrů nad terén. Tak hledám políčka, co by mohla trošku něco dát. Bublají, ale co získám, tak ztrácím na ploché otáčce a ještě více na uchu. Bohužel, i má pouť končí. Vnitřně hudruji nad chybějící výškou, ale jsem spokojený.

    Po více jak třech hodinách včetně svahovačky přistávám cca 70 kilometrů od Kozákova. Vybírám si loučku, kde už z povzdálí mám plné tribuny. Mé snažení zaujalo domorodé obyvatelstvo a pán s paní sledovali můj boj. Na severní tribuně sedmiletý kluk se sestřičkou aplaudovali mému výkonu a ještě více se jim líbilo přistání. Děti hned osahávají Skytex. Nesměle se ptají, co to je, potom bez zábran usedají do mé zpocené sedačky a imitují řízení. Za chvilku přibíhá maminka a děsí se z myšlenky, že by toto měla být nová kariéra jejich ratolestí. Děti velmi rádi pomáhají balit. S pánem diskutujeme, kudy nejlépe zpět. Po poradě odchází, aby za pět minutek byl zpět s autem a odvozem na nádraží. Loučím se s dětmi, dávám jim napít a vyrážím na cestu zpět. Jsem odvezen na hlavák. Vše je načasované ideálně. Deset minut čekání a vlakové spojení přímo do Semil. V Semilech chytám stopa do Bačova. A tak mám perfektní bilanci. Přes tři hodiny tam a podobně zpět.