"Pojedeme na Kozákov", řekl mi kámoš Malin, jenž potřeboval zalétnout několik nových gradienťáckých paďošů. Počasí bylo pěkné, jasno, naskakovaly první nesmělé kumuly, slabý proměnlivý vítr. V pozdním dopoledni zatroubil u nás pod okny, já v rychlosti naházel do batohu nějaké boty, bundu a něco k pití, a už jsme uháněli z Kladna přes Prahu na boleslavskou silnici. Dohlednost byla pozoruhodná, už od Prahy jsme viděli Ještěd a celé pásmo Českého středohoří. Jenže od jihozápadu se nebe postupně zatahovalo cirry a to dost hutně. Brzy byla obloha jako mlíko, přičemž kumuly byly velice ploché a daleko od sebe. "To zas bude vopruz", říkali jsme si.

    Nahoře na Kozákově bylo jako obvykle kolem deseti pilotů, avšak postupně přijížděli další a další, jak se jim dařilo ulítnout z práce. V čase po poledni jsme očekávali příchod nejlepších termických podmínek. Tu a tam někdo odstartoval, příležitostně se také ve vzduchu udržel, ale většinou padáčkáři klesali beznadějně do hlubin přistávací louky. Snad jen Ondra Dupal, který zkoušel nějaký nový padák, vytočil do slušné výšky a uletěl i z dosahu triedru Václava Sýkory. Podobně se dařilo i Hroutilovi, který se tu chtěl lehce roztrénovat na mistrovství světa, které začínalo už za týden v Rakousku. Naopak se vůbec nedařilo mně, pročež jsem zanedlouho po startu trénoval balení padáku dole na přistávačce a přeříkávání málo lichotivých slov na adresu počasí. Svítilo slunce, ale přitom bylo zataženo cirrovitou oblačností. Kozákov však má obrovský klad: odspodu z přistávací louky snad nikdy nemusíte pěšky. Vždycky jede kolem někdo, kdo vás vyveze až na start; chvíli po mně například kluci stopli autobus, jímž vyjeli až úplně nahoru, řidič se šel mrknout "jak to dneska jde" a pak zase v klidu odjel.

    Připravil jsem se na druhý pokus. Vedle stál Hroutil a mlel nějaké značně drzé poznámky o tom, jak jsem si polítal, kolik že jsem to měl nad startem a kdyby takhle na mně mluvil ještě chvíli, zadržel bych mu pilotní průkaz za drzost vůči panu inspektorovi. Také jsem zahnal myšlenku nafotit si nějaký protokol a zkusit letět do poháru, který je letos už hodně naplněný skvělými výkony, nikoliv však ode mě. Opět mě přepadla zádumčivost - no jo, takhle je to vždycky. Všichni si mamoní body a když už mám konečně čas jít lítat, stojí počasí za prd. Nu, nevadí, sklouznutí je též dobré a letos stejně jinak ani nelítám, tak co. Zastrčil jsem jen malý foťák do kapsičky mého navigačního bortu a v jednu chvíli z jižního startoviště odstartoval. Vzlet byl skutečně typický. Křídlo nechtělo letět, já nechtěl běžet. Pomocí divokých poskoků s kymácejícím se vrchlíkem jsem po louce malého sklonu doběhl až dolů k lesu, kde jsem se skrze křoví a mladý podrost vnutil do vzduchu. Foťáček mi vypadl a visel na šňůře, avšak vypadla z něj baterie, takže vám zde nemohu ani předvést fotky z onoho letu. Před kopcem jsem našel stoupák, který se kupodivu dobře točil, takže jsem s ním vyšplhal do nadmořské výšky 1200 m. Není to moc, nicméně jsem pozoroval zajímavý psychologický fakt, že s každým získaným metrem výšky vzrostla moje nálada o jedno procento. Rozjařený jsem tedy letěl před kopec. Bylo to proti větru, ale dalo se. Hnedle tam byl další stoupák a opět jsem zvyšoval náladu až k hranici 1700 m. Sledoval jsem vývoj kumulů v nejbližším okolí a snažil se jej odhadovat. Když nemám nic nafoceno a nemám před sebou žádný pohárový úkol, můžu si létat jak chci, říkal jsem si. Zkusím tedy letět přes údolí na druhou stranu nad pískovcové věže.

    Ani jsem moc nemusel točit a ve speedu, jenž se většinou bojím nějak výrazněji šlapat, jsem se rval proti větru. Nad hlavní silnicí z Turnova do Jičína jsem měl výšku kolem 500 m nad zemí a už jsem vyhlížel, zda ty tmavé borové lesy, obklopující zámek Hrubá Skála, něco dají. Výšky pomaloučku ubývalo, hlavou se mi hnala úvahová smršť ("sluníčko svítí takhle, ale tamta stráň je od něho mírně odkloněná, vítr fouká támhle odtud, tadyhle nafukuje tu hranu lesa, před ním je taková krásná louka, na níž slunce smaží, no jo, tam to musí bejt!").

    A bylo! Nedalo se to tak lehce ustředit, pár minut jsem s tím patlal a pořád termiku někde dohledával. Nakonec, po kratším úsilí, jsem nalétl jádro o vertikální rychlosti přes 5 m/s. Huíííí až do základny!





    Tu jsem si povšiml, že počasí už není tak nevýrazné, že se naopak rapidně zlepšuje. Cirrů ubylo, kumulů přibylo a stoupavé proudy byly četnější. Původně jsem se chtěl nad zámkem otočit a letět po větru zpátky na kopec, ale teď jsem viděl, že by byla škoda se trochu neproletět. Vyrazil jsem tudíž směrem na nedaleké Trosky. Pořád to bylo proti větru, ovšem jakž takž se dalo protlačit. Před Troskami mě jeden klesák sundal hodně nízko, nad proslulou zříceninou jsem měl sotva sto metrů. Alespoň jsem si mohl hrad důkladně prostudovat. Co na něm kdo má? Vždyť tu nic není. Skalní brdek a na něm dvě rozpadlé věže, mezi nimi takový dvoreček s neméně zřícenými zdmi. Chodili tam nějací lidé, ti mě však nezaujali tolik, jako krahujec, který se vznesl z lesa v údolíčku jižně od hradu. Hned jsem letěl za ním a našel krásný čtyřmetrový stoupák. I ten bylo potřeba chvíli dohledávat, protože pořád ubíhal někam dozadu a jeho sklon se v průběhu točení měnil. Někdy jsem musel každou otočku protáhnout po větru, výše pak zase proti větru. Možná jsem také prolétával dvě jádra, to už nevím. Pravděpodobně to ani vědět nemohu, neboť je zřejmě pravda to, co nedávno na Rané zhnuseně prohlásil jeden paraglidingový mistr světa z Chebu (mí zpravodajové mi donesli): Dvořák to má vydřený. Asi i proto jsem byl vzduchem nesen proti své vůli a netušil jsem, co se se mnou děje.

    Byl jsem vystoupán až k základně, kde jsem se konečně mohl věnovat sledování počasí. Dohlednost byla vskutku kolosální. Směrem k Mladé Boleslavi jsem už předtím dlouho sledoval nějakou jakoby snad betonovou dráhu protínající přibližně kruhový les. Byly tak vidět tři velké runwaye: Mnichovo Hradiště, kde se brzy mělo konat mistrovství světa v letecké akrobacii, pak tato mně neznámá dráha jižně a ve větší dálce pak bývalé vojenské letiště u Mimoně. Z Mladé Boleslavi trčí jako celostátně viditelný navigační bod vysoký komín, to je ovšem 30 km odtud na jihozápad. Jihovýchodně byl Jičín, kde jsem chvíli pozoroval letiště tamního aeroklubu, za ním v mnohem větší dálce kouřila elektrárna Chvaletice a za ní modravé pásmo Železných hor. Tam letěl Groha svůj rekordní přelet; člověk si zvlášť uvědomí fenomenálnost takového letu, když vidí daleko na obzoru pruh hor a ví, že tyto hory leží zrovna v polovině onoho přeletu. A támhle, ano, tam jsou Pardubice! Město zamilovaných vzpomínek z mého nedávného mládí! O něco východněji byly patrné Orlické hory a zřejmě i Broumovské stěny, které ale moc neznám.