Září už bývá zpravidla docela nanicovaté - termika se zvolna dostává na index zakázaných slov, pofukují chladné větry, přinášející po suchém a horkém létě atlantickou vláhu a začínající babí léto spíš vybízí k posezení na verandě na chatě a vychutnávce trošky odpoledního tepla, než k plahočení se do kopce a slétávání dolů. Výsledky Českého poháru paraglidingu jsou už stejně určeny, takže člověk ani nemá důvod, aby se honil za nalétanými kilometry. Ale když to náhodou vyjde, přichází milé překvapení.

    V první třetině září jsme měli s Malinem jeden z posledních kursů padákového létání na Rané. Počasí vyšlo tak, jako málokdy - celý týden jasná obloha, někdy s kumuly, jindy úplně bezoblačná. Nepříjemná byla snad jen tropická vedra s teplotami vysoko nad 25°C. Východní vítr byl slaboučký a kursíci poletovali spokojeně. Ve čtvrtek 9.září, v den poblázněných svateb s magickými devítkami, jsme s Malinem zhodnotili oblohu s několika málo kumulky a rozhodli se dát odpoledne kursistům "termické prázdniny" a sami letět na Milešovku s návratem. Vypsali a nafotili jsme si protokoly, nachystali se a kupodivu hned úspěšně chytili dobrý stoupák, s nímž jsme se dostali do výšek kolem 1000 m. Malin však poté vyhnil a sednul na motokrosu, zatímco já zkoumal svou oblíbenou hračku GPS. Vydal jsem se směrem k Oblíku, kde jsem vzhledem ke své malé výšce chtěl najít lepší termiku a odtud pokračovat dál k Milešovce. Jenže údolíčko mezi Ranou a Oblíkem mě potěšilo ustáleným klesákem 4 m/s, přičemž GPS ukazovalo dopřednou rychlost 18 km/h. Tak to asi nebude to pravé, řekl jsem si a vrátil se na vrchol Rané. Cestou zpět ukazovalo GPS 47 km/h, takže jsem dospěl k závěru, že fouká vítr východních směrů kolem 2-3 m/s. Asi by bylo pohodlnější letět cílový let někam směrem na Chomutov a dál na Klášterec, říkal jsem si. Ve foťáku bylo dost filmu, přepsal jsem protokol a domluvil se s Malinem, který zrovna dofuněl na vršek Rané.



    Po startu chudák Malin zase vyhnil, zatímco já toho takticky využil a zlomyslně jsem se startem chvíli posečkal. Dlouho se ve vzduchu nic nedělo. Ale pak se mi zdálo, že stoupák tam je a v bezvětří jsem se rozeběhl a letěl nad jižní louky pod kopcem. Klouzal jsem docela dlouho, až jsem začal mít pochybnosti a už jsem se viděl vedle Malina před skleníkem na pivu. Najednou padák zabral a já si docela oddychl. Termika byla poměrně ucelená a dala se dobře točit, i když i při tom bezvětří stoupák utíkal za Malou bouli nad letiště aeroklubu. Vytočil jsem asi 1500 m a zamířil nad ostrůvek jistoty, totiž nad počeradskou elektrárnu. Tam jsem byl nevysoko nad komíny, ale už když jsem se k nim blížil, pozoroval jsem jejich dým, jakým způsobem opouští komíny a jak potom stoupá. Skoro najisto jsem proto termiku našel a stoupáním 6 m/s jsem se rychle dostal k základně kumulu ve výšce 1900 m MSL.




    Od té chvíle jsem však řešil dilema: Mám se pustit přímo k Chomutovu, kde jsem měl deklarovaný otočňák na nádraží, přičemž ale celá obloha tamtím směrem byla bez jediného mráčku, nebo přeskakovat po jednotlivých kumulech oklikou přes Most? Zvolil jsem druhou variantu - poletím nad Most, od něho na Krušné hory a po nich s větrem v zádech pojedu až do cíle. Byl jsem ale udiven, že podle GPS už nefouká žádný vítr; všemi směry jsem se pohyboval kolem 40 km/h. Tak by se ta Milešovka přece jen dala udělat! Ale už jsem letěl podle jiného protokolu a v Klášterci bude určitě taky hezky, říkal jsem si s jistou dávkou ironie, protože jsem předpokládal, že jako vždy do cíle nedoletím. Nad Mostem jsem měl slabých 600 m nad zemí a nad sídlištěm hledal stoupání. Zářijové odpoledne ve čtyři hodiny už nedává moc nadějí k dlouhému letu, takže je docela dobře možné, že tady budu muset přistát.

    Nu, nevadí, přistál bych u benzínky, kde jsem dva dny předtím sháněl baterky do vária a tři tmavší dívky se tam přišly se mnou seznámit se slovy: "Páne, néchcete pěknou cikánskou holku? Za pěéét set vam ukažéme tólik, že vam žéna doma bude zavídět!" Že bych si dnes zpestřil svůj let? Z úvah mne vytrhlo cuknutí padáku a zapípání vária. Sbohem, cikánečky, já mám stoupání, ale tomu vy nerozumíte, to není takové, jaké znáte… Musel jsem ale zalétnout dost daleko východně za Most, až nad jejich aeroklubové letiště, nad nímž se skvěl už hodinu a půl nádherný a neměnný cumulus mediocris. Vário sílilo svůj pípot, od tří do šesti metrů stoupání, paráda. Brzy jsem byl v cárech mlhy v základně. Před chvilkou jsem sledoval větroň Blaník, jak od západu přiletěl, točil nade mnou a zcela spořádaně 300 m pod základnou odletěl na východ. Já jsem sice taky ukončil kroužení 300 m pod základnou, ale jak jsem zpod kumulu odlétal, stoupalo to se mnou 6.5 m/s, takže při okraji mraku jsem už prolétal mlhou. Přepadaly mne hrůzné představy, jak se najednou kolem mne mihne letadlo letící IFR a raději jsem stál ve speedu a hnal od oblaku pryč. Pozoruhodné bylo, jak rychle se zvedala výška základny Cu; nyní, půlhodinu po mém létání nad elektrárnou, byla už ve výšce 2140 m MSL. Nastala chvíle ke studiu mapy v mém navigačním pultíku. Pustil jsem řidičky a čučel zblízka do mapy. Moc skutečnosti neodpovídala, zřejmě se povrchové doly v severočeské uhelné pánvi mění každým okamžikem. Například mezi Mostem a Chomutovem, k němuž jsem teď mířil, leží docela dost velké jezero, které na mapě vůbec nebylo. Potřeboval jsem si upřesnit obraz tamějšího zakázaného prostoru v oblasti Komořan, ale výraznější orientační body se jen těžko identifikovaly. Zakázaný prostor sahá do výšky 1200 m MSL, zatímco já měl stále 2100 m, takže jej bez problémů nadletím. Ostatně, prostor je tu pravděpodobně vyhlášen proto, aby nějaké letadlo po vysazení motoru nemuselo nouzově přistávat do chemičky, avšak já nikdy problémy s vysazováním motoru neměl. Tedy, vlastně jsem neměl ani ten motor. A tak jsem pokračoval v cestě nad závodním autodromem, kde jezdily trucky a kravál z nich byl slyšet až v mé výšce. Přede mnou byla teď oblast většího rozpadu a já se docela bál, že nedoletím nad svahy Krušných hor směrem k Jirkovu. Před mnoha lety jsem tudy také letěl a skončil v Jirkově na koupališti mezi miliardou romských spoluobčanů. Nad rozlehlým povrchovým lomem jsem malý kousek před sebou a asi o 200 m níž spatřil tři nebo čtyři kroužící káňata. Zrovna jsem k nim doletěl a našel fantastický stoupák, mírně turbulentní, ale kompaktní a silný, přes 6 m/s. Co se to děje? Vždyť tohle snad ani není září?! Ihned jsem byl zase ve výšce 2100 m a nad okrajem Jirkova. Podle GPS mi scházelo nad Chomutov 11 km a do cíle strašně moc. Bylo půl páté odpoledne. To nemůžu doletět. I tak ale budu po přistání spokojený, protože už letím přes dvě hodiny a je to nečekaný a krásný zážitek. V klidném vzduchu jsem sešlápnul speed a držel ho dlouhé minuty. Mezi Jirkovem a Chomutovem je jakási chatová oblast a někdo si tam dělal táborák. Kouř z ohně mi opět napověděl, že by tam mohlo být docela dobré stoupání. Od posledního stoupáku jsem letěl už dlouhé minuty a ztratil většinu výšky. Kumuly se pozvolna přestávaly vyvíjet a celé okolí vůbec působilo dojmem takového klidného podvečera. To už snad ani nedoletím do toho Chomutova, měl jsem pochybnosti. Ale tu jsem našel nad táborovým ohněm ve výšce asi 200 m nad zemí širokánský stoupavý proud, v němž jsem stoupal rychlostí 2 m/s až do výšky 1700 m. Takových stoupavých proudů jsem ale zažil velmi málo. Pohodlně jsem se položil do sedačky, stáhl řidičku na levé straně a jen jí přidržoval za karabinu. Pravou rukou jsem si podepřel bradu a znuděně čekal, až "budu nahoře". To je krása, liboval jsem si. Okouněl jsem Krušné hory i roviny na jihovýchodě odtud. V dálce za namodralým oparem byla vidět Raná, před níž čudila počeradská elektrárna. Teď bylo dobře vidět, jaký flák cesty jsem si zaletěl. Stoupák se pomalu vytrácel a já nechtěl ztrácet čas. Odletěl jsem nad Chomutov. Na jeho severním okraji jsem potkal káně, které však kroužilo klamavým způsobem - stoupák tam vůbec nebyl. To už jsem zase díky klesáku měl výšku snad pouhých 150 m nad zemí. O to líp jsem našel dům rodiny Babáčkových, kteří všichni včetně psů prošli našimi kursy paraglidingu a létají. Neodolal jsem a pořídil jim několik fotografií z výšky. Ti budou čubrnět, až jim fotky pošlu poštou, uvažoval jsem. Pak se mé starosti přenesly na řešení problému výšky. Chomutov - Babáčkov mi termiku nedával. Zkusil jsem letět nad centrum Chomutova, protože tohleto město mě ještě nikdy nezklamalo se stoupáky. Dalo by se přistát na dvou hřištích a na plácku kolem U-rampy, kde řádil a jezdili nějací skejťáci. V nejhorším bych přistál na travnatém pásu dvouproudové silnice.