Kvapem se blížil víkend, tak kníkám kámošům pár SMS a za pár hodin jsme seděli v autě tři. Já, Míra Volňásek a neřídící ředitel vozu Scorpi, podotýkal: "Čeká nás hustej víkend. Tam, kam jedem, se létají 200km triangly a startuje se už v 10 hodin, takže máme co dělat, abysme to stihli." A opravdu, ani ne v jednu jsme byli připraveni na startu, jelikož jsme s šetrným vozem Míry Volného podnikli exkurzní hvězdicové výpravy po švýcarských pumpách LPG, kde nemají redukce na český patent.

    Na startu nebylo nikoho, jen nějaký zevl nevěděl, zda v tento báječný den má letět, na což jsem si později vzpomněl a nad hlavou se nám prohnala skupina Swingů s nápisem Mustang. Scorpi prohlásil: "Jistě, ti už se vracejí z prvního ramene dlouhého 40km, paráda! Svezem se s nimi na ty další dvě ramena i tak to slupnem za kilo." (Je nutno poznamenat, že šéf byl vybaven slušnou teoretickou přípravou o místních poměrech.) Šup, hup, jsme byli v základně. Sice šéf sliboval dostupy skoro čtyři litry, ale 3200 jsme mu teda nezazlívali. Pod základnou jsme se konečně rozhlédli a vytreštili poprvé kukadla. Hned pod námi se rozevřelo údolí nalité po okraj obrovským jazykem ledovce, vinoucího se snad 10 kilometrů. Tasím foťák a peru to do něj.

    Překvapení ale nekončila, hned druhý asi pětimetrový stoupák ukázal, co místní podmínky umí a já v duchu kontroloval přítomnost brožury o zdravotním pojištění. Ovšem na dalším přeskoku je vše zapomenuto a zas mi to nedá, fotím a sžívám se s folklórní termikou. Po dvaceti kilometrech už mě to i začíná těšit, když tu vario vyvřískne tak, že se to nedá neuposlechnout. Během pár otoček se ocitám na místě, kde by měla být základna, ale není, jelikož asi ještě neměla šanci se ani udělat. Což já, bohužel jo a v duchu trhám brožuru, protože ji asi už nevyužiju. Zavzpomínám na místního borce, jak suše podotkl "only hammer thermic" a s díky Pánu Bohu se jak vymaštěnej velbloud ubírám dál vzdušnou savanou. Rozhledy jsou prostě bonbastický. Vejšky na rozdávání, a tak pedál a valím to, co to jde a jujdá. Jako kdyby to bylo poprvé, proberu se nějak podezřele nízko a pociťuji mocnost místní údolky, která se valí přes nasvícená žebra, která skýtají poslední možnost záchrany a také ukázkové rotorové termiky. Zkouším se chytit na bublinách nafukovaného žebra. Ano, konečně se slily aspoň dvě bubliny. Zkouším to otočit, ať tu nejsu na věky, ne? Vždyť mám před sebou lán cesty, ale údolka je tak silná, že to nedá vzniknout něčemu slušnému a hned mě to vykopne do rotoru za žebro. Jau, někdo mi odcizil padák. Kouknu radši víc za sebe. Je to dobrý, je tam, jen nemá tvar podle statní normy ČSN. Naštěstí to natažené ruce někde pod zadek spravily, čehož si všimli i ňáký dělňasové opodál, jaká to byla rána. A zdálo se, že mávají čímsi, snad půlitrama.

    Dál už jsem na nic nečekal a vyšrouboval jsem normální stoupák přímo v závětří, kterej si mě sám radši našel (se na to nemohl asi dívat) a slíbil mamince, že už to nikdy neudělám. Dál už to probíhalo podle běžného scénáře až do návratu na ofikl přistávačku, kde za zmínku stojí fakt, že ve 150 metrech foukala centrální údolka cca 10km/h a u země úplně opačný směr s nárazy až 20. Střihovou hladinu jsem bezpečně poznal, protože mě to jaksi vykoplo z vykracování režimem spirála do něčeho podobnému wingoverům. Před místními borci sem si ani neuřízl ostudu, jelikož se mi povedlo před jebnutím sebou o zem vyndat nohy z kajaku a skončit na svých nohách. Což ohodnotili potleskem a protože jsem neměl v ruce maňásky, tak to asi bylo OK.

    Večer jsme se ve zdraví sešli v plném počtu. Šéf vlakem a Míra si stopnul místní kočičku, takže jsme mu ani nemohli vyhubovat, že prý dobrovolně vyhnil. Pivko a rozborka celé škály zažitých letových režimů nám zabrala tolik času, že ve 20 hodin jsme lascivně pozorovali, jak odněkud z protějších hor vytéká skupina křídel s nápisy Mustang a do zastíněného údolí sedají tu jeden a tu druhý. Šéf zájezdu zabrblal: "To zas bude na OLC dvoukil." Takže usínáme ze slovy - tak zítra letíme s nimi a shodujem se na tom, že to byl ale pěkný den, jen nám to nějak nejde z huby.

    Ovšem druhý den, už v 11 hodin patřičně obroušeni předchozím dnem jsme nastoupili v plné sestavě mezi borce s nápisy Mustang a v očekávání, že se jim přilepíme na odtokovky, jak pravil Mirek, jsme dychtivě zaklekli do startovních bloků, očekávaje výstřel. Vše proběhlo, jak mělo a borci nás nechali úspěšně za sebou. Let se odehrával podle běžného scénáře, neboli pomodlit, vytočit a skočit. Rameno, o které jsme včera přišli, stálo opravdu za to. Létání na dosah syrových čtyřtisícových hřebenů je opravdu zážitek. Vzpomněl jsem si na Kolouška, protože se mi dělalo místy i nevolno, za což určitě nemohou výhledy.

    Jedním slovem, víkend prostě bomba a na zážitku nic nemění ani fakt, že jsme v neděli přistáli, sedli do auta a vystoupili doma v práci. Takže suma sumárum jsem spal od pátku do pondělku asi 16 hodin.

Jupí! Kdy jedem znova?