V tu dobu já se 2000m ani nedotočil slábnoucí stoupák nad startem a hurá směr Kozákov. Po 30 minutách letu jsem rozepínal zip postroje ve 100 metrech nad dálniční křižovatkou u Turnova. V přistávacím manévru mi zapípala nulička, ze zvyku jsem začal točit a dalších 15 minut jsem se nezvedl víc než o 50 metrů. Z tuto píli jsem musel být odměněn. Najednou tu byl čtyřmetr. Skončil v 1500m, ale v tu dobu v okolí Kozákova nebyl žádný mrak. Padáčkáři taky padali frekvencí jeden blatouch za minutu z kopce dolů bez náznaku se zachytit. Opět se ukázalo, jak je těžké fotit křižovatku 2km JZ od vrcholu Kozákov. Stálo mě to 900m výšky. Co se dá dělat. Při plánování s kružítkem nad mapou mi při použití kóty Kozákov jako první otočňák nevycházel žádný rozumný druhý vrchol trojúhelníka tak, aby nejkratší rameno nebylo kratší než 28% tratě. Na půl cestě k Černé studnici konečně začínají mraky ve 2300m a já přeskakuji bez klesnutí pod 1700m. Už se vidím v cíli, když -4m/s na jih od Jablonce vedou snad až do země. Jen asi ve 200m nad zemí nalétávám +3m/s a cíl mám tedy na dokluz.
Ve vysílačce slyším Honzu Kroftu, jak nahlašuje přistání někde za Troskami. Nenechám si ujít příležitost a představuji se mu. Honzo, Honzo, tady je Dan Vyhnalík, po dnešku opět vedoucí pilot soutěže o Pohár LAA. Přistát jsem mohl již po třech hodinách, ale ještě hodinku jsem se vozil nad Ještědem, Osečnou a Českým Dubem ve výškách kolem 2000m, jak je vidět z barozáznamu.
Co dodat na závěr. Nedoufal jsem, že při svém pracovním vytížení a při reprezentačních povinnostech mimo ČR (MS ve Španělsku, pré-ME v Maďarsku) vůbec budu v poháru do desátého místa. Moje vítězství je více než mým uměním zaviněno těmi piloty, co nic neulítli.
