Občas tu byla stoupající nula, dávajíce mi pár metrů výšky k dobru. Můj veterán XS poslouchal jako hodinky, nesl mne nad Lošticemi (vynalezli zde tvarůžky), Mohelnicí, Zábřehem, neztráceje přitom příliš výšku.
Mírně vpravo od dosavadního směru letu už byl vidět Šumperk a já neodolal a rozhodl se poctít návštěvou své rodné město. Výšky však již ubývalo a při pohledu na možné přistávací plochy bylo hned jasné, že díky značnému zadrátování elektrickým vedením bude ideální dostat se na letiště za Šumperkem.
Již z pětikilometrové vzdálenosti byl vidět důkaz letecké činnosti - prudce stoupající Blaník na navijákovém lanu. Žáci létali osnovu a já jsem pro jistotu mírně protáhl svůj let a přistál jsem na okraji plochy až po Blaníku, který pak startoval za chvíli znovu a pak zas a zas.
Bylo půl sedmé, nejvyšší čas zavolat Markétě, ať na mne s večeří nečeká. Byla překvapená skoro stejně jako lidé na letišti, od Brna sem moc často rogala nepřilétají. Náčelník i řídící létání mne přijali vlídně, letištní bar mi poskytl první pomoc ve formě půllitru horkého čaje, pivo a párek jsem si dal až po uložení rogala do hangáru k motoráku Petra Hnilicy.
Čekala mne cesta nocí k domovu a organizace dopravy rogala, to by však už bylo na další článek.
Příště to snad protáhnu přes Jeseníky a stokilometrovou hranici, jen je třeba startovat o hodinu, raději však o dvě až tři dřív. Také neuškodí se obléct a přibrat GPS, státní hranice za horami prý na zemi není namalovaná.