Den "D" přichází až v pondělí. V neděli večer začínám tušit super podmínky, a tak postupně ruším právě začínající práce na laně. Dopoledne v pondělí se organizujeme skupina 4 nadšenců tak, abychom byli na startu včas. Cestou nahoru na start platíme místním lesním dělníkům u lanovky mýtné v podobě 4 hanušovických piv - dobrý místní zvyk, jen ať nás dále tolerují.
Na startu jsou podmínky na první pohled nadprůměrné, vítr trochu zprava, a tak úspěšný je až třetí pokus. Ve vzduchu zjišťuji, že vítr je trochu nezdravě silný a Ptakoplaš se mrská a mává ušima. Ostatní to odradilo od startu na tomto místě a později šli hledat start na JV. Já mám problémy se silným větrem, moc se točit nedá. Asi po necelé hodině vítr slábne, začíná se prosazovat termika a získávám výšku.
Na první stoupák letím podél hřebene na jih, abych se vyhnul snosu do Polska. Na konci hřebene je to bída, ale pomalu se hrabu nulkou a půlmetrem nahoru. Vytrvalé kroužení přináší potřebnou výšku a stoupání sílí až pod mrak ve 2400m.
Pokračuji po větru na západ a nádherně vidím Králíky a celnici s Polskem (v Polsku mají malá políčka a je do žluta, u nás jsou pořád družstevní lány a máme doma zeleněji).
Dalším orientačním bodem je přehrada Pastviny. Dole je spousta koupajících se lidí a na hladině loďky, no moc pěkný pohled.
Poslední místo, které dokážu z hlavy pojmenovat, je Žamberk. Už mám vyhlédnuto přistání, vím o koupališti, no ale netočte, když to zase leze nahoru.
Kolega větroň pohrdl mojí necelou dvojkou nahoru a s mávajícímí křídly uhání tak asi 120km/h pod kumul, co je v dohledu. No letí mu to líp….
Dál letím na západ a jediným orientačním bodem pro mne zůstává státní silnice č. 11 směrem na Hradec Králové. Pode mnou přibývají nádherné rozsáhlé lesy, ale pro pilota bezmotorového letadla nic pro přistání … Objevuje se řeka Orlice s nádhernými meandry.
Po 3,5 h už toho lítání mám plné zuby, a tak kroužení začínám flákat, navíc v dálce vidím Hradec Králové, u kterého tuším vojenské letiště. Nasazuji na finále vedle cesty č. 11. A za chvilku jsem na zemi. Domorodci mi sdělují, kde že jsem přistál (po 63km) a já se vydávám na stopa zpátky domů po "11".
Po 80 minutách neúspěchu mě bere kolega výškař, takže díky neznámému dobrodinci za rychlou dopravu k Rýmařovu, kde se celý přelet spláchl.
