|
Pěkné sobotní ráno nás zastihlo na cestě do Calais. Starý Peugeot 305 se zdál běžet jako hodinky. Po mnohém vyptávání se ukázalo, že nejlacinější způsob jak překročit kanál je koupit si jednodenní zpáteční lístek a nepoužít zpáteční polovinu. Při cestě zpět do Francie tento plán fungoval v opačném směru. Rozhodli jsme se navštívit tři hornaté oblasti tří zemí, které tvoří Spojené království (Wales, Anglii, Skotsko).
Národní park Snowdonia, severozápadní Wales
Šest dní ve stanu, dívání se na déšť... navštěvování hospod... a nakonec vysoký tlak přišel. V 6:00 ráno jsme nastoupili do malého turistického vláčku jedoucího na vrchol Snowdonu, nejvyšší hory ve Walesu, měřící 1085 metrů, a jeli jsme směrem k nezapomenutelnému letu.
Jezerní oblast, Anglie
Přijeli jsme do Keswicku v sobotu odpoledne. Nebe bylo šedivé, ale ne výhružné. Nemohli jsme věřit vlastním očím, když jsme spatřili ve vzduchu asi třicet křídel. Krátce potom už jsme v tom chumlu létali, přičemž jsme byli dost opatrní, protože ani jeden z nás nejsme milovníky létání na přeplněných místech. Místní piloti na nás udělali dojem, protože respektovali vzdušná pravidla a létali s noblesou. Jezerní oblast nám připomínala Vogézy (v severovýchodní Francii), které tak dobře známe. Když jsme tam strávili několik dní jako turisté, vydali jsme se znovu dále na sever.
Skotsko, Skotská vysočina (the Highlands)
První náš den bylo krásné počasí, ale silný vítr. Taky dobře; rozhodli jsme se toho využít a cestovat tak daleko, jak jen to půjde. Stranou od silnice A82 jsme objevili lyžařský areál Glencoe a neuvěřitelné - ve vzduchu byla přišpendlená tři křídla. Místní musí být zřejmě velmi dobře zvyklí na tyto podmínky. Pokračovali jsme až do města Fort William na úpatí Ben Nevis, nejvyšší hory ve Spojeném království o výšce 1344m. V našem průvodci se uvádělo "více než 300 deštivých dní v roce". Cesta na vrchol trvala čtyři hodiny. Neplánovali jsme to, ale zjistili jsme, že ne každý den (tedy ve skutečnosti velice zřídka) je létání z Ben Nevisu možné. Takže následující den nás spatřil jak se vydáváme na cestu. Slézali jsme horu po západní straně a poryvy větru nám říkaly, že jsme v závětří. Vylezli jsme na vrchol a zjistili jsme, že je východní vítr s nárazy až do 14m/s. Na noc byla předpovídána fronta a ciry na horizontě předpověď potvrzovaly. Teplá fronta přicházela z jihozápadu, jak tomu všeobecně bývá, měla by jít proti současnému větru. A k tomu přesně tohoto odpoledne docházelo.
|
Ve tři hodiny odpoledne jsme odstartovali a poletovali jsme nad vrcholem, ale dost rychle jsme se tlačili dopředu, protože jsme se obávali, že nás to hodí dozadu. Sněhové útesy a převisy za námi vůbec nevypadaly přívětivě. 200 metrů před vrcholem začalo vário pípat a pro můj vkus to trvalo příliš dlouho, zvláště když to dopředu moc rychle nešlo a nevěděl jsem, v čem jsme. 300 metrů dál vpředu, 500 metrů před vrcholem, stoupák zeslábl a v údolí jsme našli příjemnou termiku.
"Co to bylo?"
"Nemám ponětí. Paměť vária mám na maximu - 8m/s. Možná, že to bylo silnější ..."
"Možná, že to byla vlna, možná konvergence mezi východním a jihozápadním větrem v úžlabině, která byla v tomto směru."
"Možná, protože v údolí není žádný vánek."
Vyjádřili jsme lítost, protože jsme museli utéci s "ocasem mezi nohama," když se několik kumulů začalo kudrnatět nahoře ve větru. Byly ve 2400 metrech a to není v této oblasti příliš obvyklé.
Nazítří pršelo a dalších osm dnů jsem zpíval píseň francouzského zpěváka Renauda, která by měla být nazvána "Skotská vrtkavost": "Když slunce svítí, je to špatné znamení, znamená to, že nebe bude šedé, že nastane pršení". Měli jsme spoustu času na potvrzení pravděpodobnosti těchto slok. Tlakové níže následovaly za sebou rychle, často částečně okludované, ale počasí, které následovalo, bylo strašlivé. Několik dní foukal vítr více než 22m/s. Stan občas povyskočil nad zem. Když mezera v mracích dovolila slunci je prosvítit (k čemuž docházelo docela často), zjistili jsme, že je to nejkrásnější světlo, jaké si jen fotograf může přát. Zářivě jasná jarní krajina, jiskřící kapičkami vody, vyčistěná větrem, je na pozadí temných mraků postupně zvýrazňována sluncem. Naše návštěva na ostrově Skye a severních částí nás v těchto podmínkách podarovala mnoha jedinečnými záběry.
Po cestě delší než 6000km nás naše staré auto dopravilo zpět domů. Jsme šťasní, že jsme se vrátili zpět pod modré nebe Francie, ale něco nám jakoby chybí - kdyby to nebe bylo trochu zatažené.
|
