Šestý ročník extrémního "adrenalinového" závodu štafet proběhl poslední červnovou sobotu ve Špindlerově Mlýně. Tahle akce byla dost medializovaná - jak v novinách, časopisech, tak i rozhlasu a dalších médiích... takže většina ví, že štafety byly čtyřčlenné ve složení: běžec, paraglidista, kajakář a mountbiker. Přihlášených bylo 43 družstev, nakonec jich startovalo 40, z toho 2 ženská družstva.




    Celý závod byl odstartován v sobotu dopoledne startem běžců, kteří vyběhli ze Sv. Petra za docela chladného a uplakaného počasí. Většina paraglidistů, včetně mě, jsme obdivovali namakané, spíše odhalené než oblečené běžce a byli jsme vděční za teplo ve svých kombinézách a windstoperových rukavicích. Skoro všem padáčkářům bylo už od rána jasné, že se na cca 99,9% nepoletí. Vždyť už v pátek foukalo 20m/s a padáky vytáhli jen někteří, a to v půlce sjezdovky areálu Sv. Petr pro reklamní focení. Mraky se válely po vrcholcích, pršelo a hlavně vydatně foukalo "zezadu". No prostě nejlepší podmínky pro lítání... I přesto jsme všichni oddaně zmokli na lanovce a s grogem v ruce očekávali první borce, kteří zhruba za 1,5 hodiny vyběhli 18km dlouhou trať na vrcholek Medvědína. Poletí se nebo ne? Sice někteří machři chvilkama pronášeli hlášky typu: "...to se dá, ještě chvilku a uběhnu to...", ale nárazový vítr od SZ ukazoval i něco přes 20m/s. V tom šíleném počasí jsme aspoň mohutným fanděním povzbuzovali dobíhající běžce a 2 běžkyně ze dvou holčičích družstev.




    Ve 12 hodin bylo rozhodnuto. Neletí se. Takže druhá část štafety - paragliding se nekonal. Pro někoho to byla úleva, pro někoho zklamání. Vždyť přistání mohlo být zajímavé - bylo to parkoviště hned u přehrady ve Špindlu velké cca 50x50 metrů, olemované vysokými lampami veřejného osvětlení a kdesi vlevo byl složený jakýsi stavební materiál. V každém případě diváci přišli o atrakci různě zaříznutých spirál, klapnutých uší a padáčkaři o kličkování mezi lampami, krkolomné přistání nebo, nedej bože, sušení padáku.




    Kdo chtěl z padáčkářů stihnout zajímavé skoky kajakářů do přehrady, musel si protrpět další zmoknutí na lanovce, tentokrát směrem dolů. Nevím proč, ale tenhle směr "dolů" bez padáku nad hlavou nějak nemám ráda... zvláštní pocit.

    Třetí částí štafety byli kajakáři, kteří startovali v časových rozestupech, jak doběhli běžci. Ti museli nejdřív přejet celou přehradu, kde to pěkně profukovalo, s kajakem přeběhnout celou přehradní hráz, z pětimetrové rampy skočit do přehrady, mezi vyznačenými bójkami udělat eskymáka a rychle dopádlovat ke břehu a předat poslednímu členovi štafetu. Bylo to docela dramatické, celá hráz byla doslova obložena diváky, protože dost atraktivní byl skok do vody s eskymákem. Většině se skok podařil bezchybně, horší to bylo mezi bójkami. Někteří při eskymákovi vypadli z kajaku a zbytek museli v ledové vodě doplavat. Měli to pak o to horší na předávce kajak - MTB, protože se jim do kajaku nabrala voda a ten pak museli celý i s vodou vytáhnout do prudkého kopečku, kde na ně čekal poslední člen štafety - mountbiker.



    Cyklisté pak museli zdolat velmi náročnou 25km dlouhou trať krkonošským terénem se závěrečným sjezdem po modré sjezdovce ve Sv. Petru. Někteří dojížděli po krkolomných pádech nebo i bez přehazovaček na pokraji svých sil do zalidněného areálu, kde už panovalo všeobecné veselí, jak na těchto akcích bývá: pití Budvaru (hl. sponzor celé akce), baštění klobás, řádění na různých atrakcích - horolezecká stěna, tzv. vakuum - navodí stav beztíže, ale v podstatě to je něco podobného, jako kdyby jste si vlezli do pračky a nechali se vyždímat, aerotrim, všem účastníkům rozletných a doletných známý bungee-running nebo sumo v růžových nafukovacích oblečcích.

    Po dojezdu posledního cyklisty proběhlo vyhlášení za přítomnosti moderátorů Martina Dejdara a Jiřího Hölzela, kde se předávaly hodnotné ceny a peněžité prémie (1. místo - 40 tisíc Kč) a byly vyhlášeny i dívčí týmy, které si vedly nadmíru dobře a porazily i některé mužské týmy. Večer se rozjela pořádná párty, na které vystoupily kapely Hamleti, Divokej Bill a -123 minut a většina padáčkářů snad z koutku duše zahnala pocit "být jen do počtu"...



    Doufám jen, že pro příští rok se zúčastní víc ženských družstev. Podle slov většiny startujících je největší problém sehnat do družstva paraglidistku, takže holky lítací, jdem do toho příští rok a ve větším počtu!!!