Jestli si představujete spoustu hadů, hmyzu, mračna komárů a tak, byli byste, tak jako my, příjemně zklamáni. To u nás máme otravných much tisíckrát více. Nicméně na autobusech v přilehlém městečku byly vylepeny plakáty s vyobrazením komára a textem nabádajícím k nějakému očkování. Samozřejmě v portugalštině, takže nemohu sloužit s bližším vysvětlením. Proti malárii, narozdíl od žluté zimnice, tyfu nebo žloutenkám, neexistuje žádná účinná vakcína. My jsme se alespoň vybavili antimalarikem, majícím sloužit jednak jako prevence, jednak v případě postižení jako první pomoc. Kromě toho, že je málo účinné, je i pěkně drahé. Pár tablet v malé krabičce za bezmála tisíc očí. Takže jsme byli rádi, že za celou dobu, až na pár komárů na ostrově v Atlantiku, jsme s "moskitos" problémy neměli. Přitom v zemi vypukla během našeho pobytu jiná komáří nákaza zvaná denque. Noviny i televize byly plné boje proti nemoci i komárům a informovaly o desetitisících nakažených nešťastníků. Jeden Holanďan, který se zde přistěhoval za svou brazilskou kráskou, mi vysvětloval, že tato nemoc se vyskytuje i v jeho domovině, že proti ní neexistuje žádný lék a že kdyby nás někoho postihla, nesmíme se nechat léčit a už vůbec ne do sebe nechat něco píchat. Prostě jen přečkat někde v chládku prudké horečky a hodně hodně zle a popřípadě se modlit. O této nemoci, jediné praktické hrozbě, jsme se doma na hygienických stanicích ani nedoslechli.

    Když už jsme dorazili na zmíněné trojmezí, bylo by nemyslitelné se alespoň na skok do sousedních zemí nevypravit. Do Argentiny to nebyl problém. Dokonce nás v místní půjčovně aut ochotně vybavili potřebnými lejstry. Ale před Paraguayí jsme byli opakovaně varováni. Informace byly velmi rozporuplné. Jedni tvrdili, že most přes řeku Paraná je neprůjezdný, jiní že nás tam ihned okradnou, ne-li zabijí, jiní raději dělali, že nerozumí. V půjčovně nám jízdu do Paraquaye vyloženě zatrhli. V novém americkém průvodci jsme se dočetli jenom to, že v příhraničním městě Cuiad del Este je několik kasin…?

    V Argentině jsme toho moc nepojezdili. Brzy jsme narazili na demonstraci a zatarasenou cestu.



    O co šlo, jsme raději moc nezjišťovali, neboť představa, že tu uvízneme na delší dobu, nebyla nic moc. A tak jsme se pokochali výhledem z trojmezí na velesoutok Iguacu s Paraná a mazali zpět do Brazošky omrknout Itaipu, největší přehradu na světě (tedy dokud Číňani nedokončí tu svou). Itaipu zhatila Paraná jenom kousek od světoznámých vodopádů a tak je z ní taková podivná turistická atrakce. Brazilská vláda se snaží propagovat toto šílené dílo (hladina je vzdutá na 180 kilometrovém úseku) a ospravedlnit jej před kritikou ekologicky orientované veřejnosti. A tak vás vozí autobusem zadarmo po hrázi a kolem gigantických turbín. Taky je zde audiovizuální centrum s programem velmi připomínajícím socialistickou propagandu.




    Pohled na obrovský přepad, kde koncová vlnka tvoří mnoho desítek metrů vysoký val vodní tříště, ale bere dech. Škoda, že snímek z obyčejného automatického foťáčku to nemá šanci přiblížit. Povšimněte si ale, že na paraquayské straně jsou vidět pěkně vysoké humily. Bylo to až k nevydržení. Uvědomte si, že je únor a my od loňského září nezažili pořádné termické počasí. Navíc je to jenom nad tou proklatou Paraglayí, na brazilské straně je nebe čisté. A vůbec, my jsme přece paraguaydisti, takže je rozhodnuto a musíme se tam nějak dostat.

    Způsob se našel. Zjistili jsme, že přes hranici jezdí z města obyčejný linkový autobus. I nasedli jsme a plni zvědavosti, jaký že ten paraguayding bude. A byl! Před hranicí se autobus vylidnil a postupně se plnil podivnými ošuntělými lidmi. Mnozí sebou vláčeli balíky nějakého zboží. Atmosféra zhoustla. Prodavači vody pobíhali s polystyrénovými bednami s ledem mezi přískoky se pohybující řadou aut před hraničním mostem. Řidič naprosto změnil styl jízdy a namísto normálního brazilského rychlého až divokého stylu nasadil styl vysloveně zběsilý. Brzda, plyn, klakson, bezohledné najíždění na ostatní auta. Cyklisti a motorkáři v té vřavě vždy jako zázrakem v poslední vteřině vyvázli z pod najíždějících aut. Auta začala být najednou zcela otlučená, bez blinkrů. Taková jsme do tohoto okamžiku v Brazílii neviděli. Na náklaďáku před námi visí za ruce na korbě zavěšení "pasažéři". Všude kolem se horečně překládají balíky nějakého zboží. Bez ladu a skladu jsou cpány do všech kolemjedoucích aut i do našeho autobusu. Nechápeme.




    Na fotce je vpravo silueta paraguayského Cuiad del Este a pod ní je lehce patrný most přes Paraná. Zblízka zjistíme, že je obehnán plotem a v něm jsou za bílého dne prostříhávány díry a proud balíků teče i tudy. Bez jakékoliv asistence pohraničníků vjíždíme do země zaslíbené. Zmatek, dým a řev otlučených aut. Ulice pod zapáchajícími nánosy odpadků.

    Výškové budovy vypadají z dálky celkem honosně. Z blízka je to horší. U všech lepších obchodů stojí ozbrojený obránce mající u pasu kolty s nezvykle dlouhou hlavní končící někde v půli lýtka. Chodníky jsou plné stánkařů s pirátskými CD-čky, nejrůznějšími plastovými cetkami a taky s čajem maté, který se tu všude popíjí. Podobně jako v Argentině všude posedávají netečné postavy se sosákem zabořeným do omamného čaje. V mnoha obchodech vidíme celé komíny čistých CD. Jdou tu zřejmě dobře na odbyt. Na obchodě s obrovským nápisem INTERNET jsme se marně pokoušeli domluvit se na nějakém připojení. Snad ani nechápali, co to slovo znamená. Ale určitě věděli, že to slovo pomůže při prodeji počítačových dílů, kterých tam měli habaděj.

    Těch pár hodin strávených v Paraguayi nám vzalo dech. Ten propastný rozdíl jsme ještě více vnímali po návratu, kdy se o to více blyštěla naleštěná auta, na chodnících bylo stále uklizeno a upraveným navoněným děvčatům koukala z pod krátkých triček roztomile obtloustlá bříška.

    Přenesme se teď (skvělými brazilskými autobusy) zpět na západ k Atlantiku, k přístavu Paranguá. Ačkoli je to dost daleko na jih od rovníku, pobřežní kopce zde vytvářejí poměrně úzké tropické pásmo. Ty kopce pokračují daleko na sever až do Ria, kde je jejich součástí známá cukrová homole. My je překonáváme romantickou úzkokolejnou železničkou, dříve důležitou tepnou, kvůli které kdysi na tropické nemoci zahynula spousta stavebních dělníků, nyní turistickou atrakcí.



    Borovice rostoucí na vnitrozemské straně jsme přezdívali "židovské svícny". A hned za hřebenem se vše změní.





    V přístavu zjišťujeme, že nejlépe uděláme, když se vypravíme za bahnité mangrovové porosty na některý ostrůvek.



    Náhoda v podobě nejbližší lodi nás přivedla na "medový ostrov" plný surfařů a čokoládových hvězd. Stačilo si jen u některého z ostrovanů za pár šupek najmout dřevěnou boudu na nocleh a mohli jsme se hned věnovat radovánkám prudkého léta.