Tak a už dost! Pryč z toho dusna. Jede se lítat!!! A rovnou do Governádoru, rovnou na vysněný kopec! V šíleně přeplněném rozjásaném Riu je docela problém se prodrat na autobusák. Získat lístek v době karnevalu byl taky problém. Marcel s Kamilem opustili město raději už včera, spěchali na PanAmerican Open. Já s Petrem, bez závodnických ambicí, jsme si nechtěli nechat ujít karnevalový zážitek. Petr se tak nadchnul, že se nechal pohltit roztancovaným městem na celé tři dny. Získali jsme celkem pocit bezpečí, takže potloukat se nočními ulicemi a dospat to dopoledne na krásné pláži nebyl žádný problém. V Riu často pršelo (ó jak příjemné v tom vedru, člověk stačil osychat dříve než promokl), takže jsme moc nevěřili, že by mohlo být v ani ne 500km vzdáleném Governador Valadares výrazně letovo. Procestoval jsem celou noc i dopoledne a při příjezdu nevěřil svým očím: dešťová oblaka se najednou proměňují v krásné beránky. Právě se z vrcholu Ibituruny spustil celý roj závodníků. Rychle se ubytovat v co nejlevnějším penzionu a honem nahoru! S notnou dávkou štěstí se dostávám stopem po krkolomné cestě nahoru, nahodím svého Tranďáka a tradááá ...



    Napravo na snímku se tyčí Ibituruna, královna našeho bytí po dobu příštích alespoň 14 dní. Má 800m převýšení a široko daleko nic podobného není. Její sluncem nahřívaná severní stěna působí jako katapult. Nalevo pod ní, za obrovskou řekou plnou rudé vody, je slabě vidět Governador. Je to město velikosti asi tak Brna. Přestože je už dost pozdní odpoledne, dají se točit slabé stoupáky skvěle vyznačené místními kříženci káněte a kondora. Podle hlavy jsou to takoví černí krocani, kteří s vámi ochotně točí, zvědavě si vás prohlížeje. Způsobem letu a vzhledem křídel mi připomínali naše káňata, kterých bývá v srpnu u nás na Vysočině habaděj. Jenomže těchhle tu je k naší velké radosti ještě mnohem více.



    Nekonečné zelené pahorky brazilské. Nádhera. Zpočátku nechápu, co přesně vidím. Jak jsou velké ty kopce? Mají dvacet nebo čtyři sta metrů? Jak daleko do krajiny vlastně vidím? Čím je to porostlé? Je to tráva? Od organizátorů získávám mapu, ze které plyne, že celá ta krajina je protkána jedinou silnicí. Ta vede přímo na jih, naštěstí ve směru převládajících větrů. Silnice je na předchozím snímku patrná na jeho levém okraji. Není to tráva. Je to všemožné býlí, do kterého často zapadnete tak, že pak už nevidíte nic. Pahorky mají zpočátku opravdu jen desítky metrů. Krajina se postupně směrem k jihu zdvíhá z nějakých 300-400 nadmořských metrů v údolí Governádoru na řádově 600-700m horských údolí v oblasti Caratingy vzdálené asi 100km. Kopce tam jsou již větší, něco jako Beskydy.



    Tak tohle je startovačka. Jako bych nějakým kouzlem vlezl do plakátku, co mi visí doma na zdi. V pozadí jsou vidět přeháňky, které nás toho dne odradily od létání. Nicméně to několik místních letců zkusilo a v mezerách mezi přeháňkami se jim docela dařilo. Zmizeli nám v dálce. Člověk by řekl hazard, vždyť nesnesitelně silné slunce, které je téměř v nadhlavníku, vykoná své a vývoj by mohl být nebezpečný. Nebyl. Asi to znali.



    Ta rudá řeka se jmenuje Rio Doce a ten nádherný den je 13. únor. Na ten nikdy nezapomenu, neboť už ráno bylo vidět, že to je den "D". Chod počasí a náš denní řád byly v tyto krásné dni ustáleny asi takto: V 9 hodin jsme se shromáždili na náměstíčku nedaleko městské přistávačky (hřiště na břehu řeky). Pozorovali jsme Ibiturunu nořící se do oblačné vrstvy. Nebe ve výškách bývalo často pokryto zbytky včerejších bouřek. Výjezd náklaďáky zabral tak dvě hodiny, během kterých se vysoká oblačnost rozpustila a základny vystoupily neuvěřitelným tempem nad vrchol. Často jsme byli nahoře dříve, takže jsme pozorovali přímo průchod základny naší úrovní.

    Denně tak základna cvičila z nějakých 800 třeba na 1500 MSL. To, je sice obdivuhodné, ale moc závratná výška ku létání to, jak jistě uznáte, není. To je známá nectnost zdejšího terénu. No a tentokrát, třináctého, byl vzduch docela čistý a základna se vzedmula mnohem výše než obvykle. Stovkový den! Směr Caratinga! Jsem vzrušený a jdu do toho hned v první várce. Uchytává se nás skupinka, jenomže v té chvíli je kromě startovního mráčku všude modro. Udělal jsem taktickou chybu, která mne stála asi 200 výškových metrů, které už nejde pod rozpadem nahradit. Dole všechno hnije, nahoře vyčkávají v posledních zbytcích stoupáku. Skáču tedy na ojedinělý obláček u řeky. Odtud pozoruji, jak celá skupinka vyčká úplného rozpadu a pak maže nad lom, o kterém vím, že dává. A taky že dal. Jenomže já už byl ztracen. Tam kde jsem byl, už nebyla šance na odlet. Pak to vypuklo. Desítky padáků mazalo tím úžasným dnem na jih, což jsem mohl pozorovat už jenom s místními kluky ze země.



    Ten den byl natolik kvalitní, že jsem si ještě po návratu stopem na kopec stačil v podvečer uletět 23km přelet. Kamil si ulítl 62km a Marcel, ten se pochlapil. Někde na 100km narazil na buřinu, takže se rozhodl vracet. Uletěl nádherných 130 km!

    Asi bych měl vysvětlit, jak je to s těmi závody. Hlavní závod, kvůli kterému tu doputoval nejen Marcel s Kamilem, ale později dorazili i další našinci, se již nejmenuje PanAmerican Open ale RealMinas Open podle místního sponzorujícího hotelu. Závod začne až za čtyři dny, 17. Těšíme se, že by se podmínky mohly zlepšit, neboť i přes pěkné uletěné výkony je termika celkem nesmělá a základny obvykle nízko. V první dva dny, v době karnevalu, probíhala ještě národní brazilská soutěž, v níž Marcel dobře zabojoval.



    Paralelně s těmito závody probíhaly dva turnusy podružného XC - cross country. Všechny čtyři soutěže byly bohatě mezinárodně obsazeny. XC probíhalo tak, že byla každý den vyhlášena osa, do jejíhož průmětu se započítávala uletěná vzdálenost. Na čase nezáleželo a vše se vyhodnocovalo z GPS. Takový závod vyhovoval i nám s Petrem, a tak jsme se na druhý turnus přihlásili, čímž jsme si zajistili důležité zázemí pro létání.

    Prakticky vždy byl vyhlašovanou osou XC směr podél oné jediné silnice do Caratingy. Tou pak projel sběrný náklaďák a organizace svozu všech závodů tak byla vyřešena. Kdo letěl příliš dlouho nebo se odvážil hloub do zeleného pekla, pomož si sám. Na silnici kupodivu celkem dobře fungoval stop, a to i přes skutečnost, že jinde v Brazílii je autostop neznámým jevem a že Brazilci prostě neberou. Taky tu občas jede nějaký ten autobus, takže pak stačilo zalézt do nějakého koloniálu, vytahovat z lednice ojíněné lahváče celkem dobrého piva a čekat. Hůře to dopadalo s těmi odvážlivci. Teplota byla opravdu příšerná, myslím že pod třicet nešla ani k večeru. Mezi pahorky v poledne ale určitě dosahovala 40 stupňů, kdoví jestli ne více. Teploměry tu nikdo nepoužívá, k ničemu nejsou. A údaj z kolegova vária hovořící o 50 stupních ve stínu jsem raději nebral vážně. No, vário samo pak jo, neboť se mu trochu roztavilo. Takže v tom pekle bez trochy stínu se dá s padákem na zádech ujít jenom kousek. Rozhodně ne 10 a více kilometrů. To pak už jde do tuhého. Řešení ale existuje…



    Krajina není úplně liduprázdná a farmáři jsou milí lidé. Jsou chudí, a tak nějaký ten Reál za svezení pro ně asi není jenom symbolickým díkem.