Zbyňkův nápad na výlet za létáním "až" do Bulharska mě zpočátku moc nenadchl, pravděpodobně v tom hrála roli vzpomínka z dětství na dvoudenní cestu s rodiči k černomořskému pobřeží rodinným Moskvičem. Situace se rychle změnila, když jsme zjistili, že do Sofie létají nízkonákladové aerolinky. Cena zpáteční letenky Vídeň Sofie 43€ vč. poplatků byla zkrátka neodolatelná. Cenou dopravy a vyhlídkou na létání v této doposud paraglidingově exotické zemi, kde se i našinec s omezenými finančními prostředky může cítit jako král, se nechalo zlákat hned několik dalších brněnských pilotů. Shodou okolností se ve vybraném termínu v Sopotu mělo konat Mezinárodní mistrovství Kurska, Moskvy a Centrálního Ruska - to jsme si přece nemohli nechat ujít.

    Bulharsko je, zejména po vstupu do EU, poměrně civilizovaná země. Místní měna je Leva = asi 0.5€ a všechny směnárny mají stejný kurz. Nicméně vozit Eura do Bulharska je zhola zbytečné, neboť hotovost si můžete vyzvednout v bankomatu (kterých je rozhodně víc, než směnáren). S možností platit přímo Eury jsme se nesetkali. Ceny jsou příjemné - pivo v restauraci něco přes 1Leva, jídlo kolem 3Leva, pohonné hmoty jsou stejně drahé, jako u nás. Bulharsko i přes zřejmý pokrok, působí mnohde poněkud neupraveně - spousta opuštěných staveb, vybydlených paneláků a snad polovina neomítnutých rodinných domů. Zkrátka nedostatek peněz je cítit na každém kroku (běžný plat je zde kolem 400Leva). Ale tento stav nemá na svědomí jen ekonomika, mnohde je zřejmé, že je to především v přístupu lidí samotných.

    Ale přijeli jsme sem kvůli paraglidingu…. Stara Planina, jejíž PG centrem je Sopot, leží v centrální části Bulharska. Jedná se o hřeben ve směru východ - západ, který je značně členitý se spoustou žeber a zařízlých údolí, ne nepodobný slovenským Nízkým Tatrám. Sklon svahu je značně pozvolný, což téměř vylučuje svahování. A ani hřeben není jednolitý, spíše jde o pohoří s několika souběžnými hřebeny. To vše činí létání zde velmi zajímavým a někdy i náročným, zvláště pokud by se pilot vydal dozadu na další hřebeny, odkud by mohl mít velký problém se vrátit, neboť jednotlivé hřebeny mají podobnou výšku. Podrobnější informace o terénu můžete získat na stránkách místního paraglidingového klubu SkyNomad.

    Samotný Sopot je malé městečko na úpatí hřebenu s dvousedadlovou lanovkou, která vás za 3 Leva vyveze na startovačku do nadmořské výšky 1450 metrů. Startovní louka je veliká a nečiní ani začátečníkům žádné problémy. Přistávačka je situována vedle spodní stanice lanovky a je velká zhruba jako fotbalové hřiště. Terén je hojně využíván i paraglidingovými školami.



    Celý areál provozuje společnost Shambhala. Kromě dobrých podmínek pro paragliding je zde v provozu trať pro extrémní sjezd bikerů a za zmínku jistě stojí i krásné lanové centrum v přilehlém lesíku. Areál sám sebe poněkud neskromně označuje za Evropské centrum extrémních sportů - ale budiž, opravdu se snaží. Velice sympatické je např. volně přístupné PC s Internetem a free Wi-Fi pro majitele notebooků, kde můžete např. online sledovat informace o počasí na horní stanici lanovky.

    Ale zpět k našemu výletu. Cesta proběhla až neočekávaně hladce. Nejprve "žluťáskem" na letiště do Vídně, pak hodinu a půl v letadle. Ze Sofie do Sopotu jsme původně chtěli jet vlakem, ale ten měl jet až za 7 hodin, takže jsme nakonec neodolali místním neoficiálním taxíkářům (140km = 20€ na hlavu). Kdyby bylo letové počasí, jako že nebylo, mohli jsme letět ještě ten samý den.

    Počasí bylo vůbec slabou stránkou našeho výletu, takže z dvoudenního tréninku před závodem nebylo nic. Závod začal 3. května a i když se mraky válely hluboko pod startem, jelo asi 45 účastníků na kopec. Nebe zataženo vysokou a pod námi zvedající a pomalu rozpouštějící se oblaka. Nicméně Rusové vypsali disciplínu s jedním OB a cílem na přistávačce pod kopcem. Po termice nebylo prakticky ani památky, takže není divu, že nikdo z pilotů nepřeletěl minimálku (5km). Kolo bylo zrušeno.




    Další den bylo od rána zataženo, takže naše partička se ani nenamáhala jít na briefing a vyrazili jsme na parazevling autobusem do nedalekého města Karlovo. Nicméně po návratu jsme zjistili, že Rusové přece jen pod zcela zataženou oblohou kolo vypsali (stejné, jako předešlý den) a jak je zřejmé z výsledků, někteří doklouzli až na sedmý kilometr, tedy dva kilometry za minimálku, což rozhodlo. Kolo bylo uznáno a náš tým se rázem propadl na ostudné sedmé místo. To jsme tak nemohli nechat .

    K evidentní snaze závody uznat za každou cenu je třeba říct, že Rusové týden předtím absolvovali nepovedený závod v Dobrostanu, jižně od Plovdivu, kde se vyvedlo pouze tréninkové kolo. Soutěžní se neletělo ani jedno. Proto se rozhodli, že jejich historicky první mistrovství se musí podařit, ať to stojí, co to stojí.

    Následující den bylo opět zataženo vysokou oblačností s minimem slunečního svitu. Pořadatelé se nás tentokrát rozhodli poslat na západ k 17km vzdálenému OB s cílem na přistávačce u lanovky - zbožné to přání. Vypadalo to opět na závod v dokluzu. Startuju mezi prvními, neboť se mylně domnívám, že lepší už to nebude. Sem tam potkávám nuličku, ale žádná se nedá otočit. Výšky ubývá a přede mnou pod úpatím je zalesněná plocha. Vybírám si jediný malý plácek, kam bych to mohl v krizi posadit. Opravdu mi to nedalo, a tak se vracím na svůj plácek. Ale co to, pod sebou vidím dvojitý plot z ostnatého drátu, proboha, kam to sedám? No, snad to nějak dopadne. Za chvíli už tady balíme křídla čtyři. Sluníčka pomalu přibývá, a tak se jen smutně dívám, jak mě několik pilotů přelétá. Všichni však skončili před otočňákem. Mám sbaleno jako první, a tak se vydávám prostorem, který jsem si pracovně nazval muničák, směrem k předpokládané civilizaci. Za chvíli jsem narazil na "hlídku". Chlápci byli v civilu, v Jeepu a neozbrojení. Nechápali, kde se tam beru a to jsem jim ještě sdělil, že jsme tam čtyři. Poslali mě směrem k bráně a jeli hledat další. U brány si zapsali údaje z mé občanky, nabídli mi židli a že mám čekat, zřejmě na ostatní. Ti nepřišli, takže nevím, jak se odtud dostali. Zato přišla jedna ukrajinská pilotka, která zde asi přistála později, a tak jsme čekali dva. Asi za hodinu pro nás přijelo svozové auto a protože vrátní nevěděli, co s náma, tak nás pustili. Jeli jsme bydlet.