"Za tejden jedem do Itálie!!!" křičím nadšeně na Petra Dlouhého (Dlouhána) v hospodě. První turnus jsme bohužel prošvihli díky zkouškovému období. Od této chvíle jsem rezignoval na školu a probral se až ve středu, jež byla stanovena jakožto den odjezdu. Napadlo mě totiž, že bych si měl zabalit pár věcí na cestu. Hlavně buleťák, helmu, rukavice, plus nějaký další zbytečnosti jako třeba kartáček na zuby, ponožky a bochník chleba. Samozřejmě jsem polovinu věcí zapomněl, což mě ale v žádném případě nerozhodí. V šest hodin p.m. máme sraz v Aviatiku. Pro jistotu zde stepuju už od půl šestý, fakt bych nerad, aby mi ujeli. Díky problémům s alarmem, kterýžto tvrdošíjně houkal a blikal, odjíždíme až kolem 22. hodiny. Problém alarmu vyřešila až jeho kompletní demontáž. Cesta proběhla celkem příjemně, protože jsem nemusel řídit. V 7 ráno přijíždíme do kempu v Itálii, kde už spokojeně spí část výpravy českých rogalistů. Dneska je můj velký den, konečně snad poznám tu slavnou termiku.



    Počasí je nádherný, oproti tomu humusu, kterej jsme zažili cestou v Německu. Krátce po poledni vyjíždíme, abychom se podívali na přistávačku. Po pár minutách jízdy italskou vesničkou mi začíná docházet, že něco není v pořádku. "Jak daleko je ta přistávačka?" ptám se Tůči. No, asi 2 kilometry. Aha, 2 kilometry. 2 kilometry nad hustě zastavěnou oblastí. Hlavou se mi honí nepříjemné myšlenky. Představa rozzuřenýho Itala, kterýmu jsem právě zboural komín a vzápětí přistál do jeho nový Mazdy před barákem, mě moc neuspokojuje. Ivan Vlk mi v Praze říkal, že pokud nepřistanu na přistávačce, tak poletím helikoptérou. Jenže v té době jsem to nějak nebral na vědomí a navíc helikoptérou jsem ještě nikdy neletěl. Z mého chmurného snění mě probouzí Tůča: "hele to je v pohodě, Atlas má klouzák asi 8, takže až budeš mít 400m, tak poletíš na přistání a s velkou rezervou ti to vyjde". Pro upřesnění situace bych rád dodal, že doposavad jsem přistával pouze na Raný a dvakrát na Kozákově, kde jsem po startu letěl rovnou na přistání a bez jakéhokoliv zkracování rovnou přistál. Naštěstí přistávačka je v Bassanu celkem veliká, takže alespoň nějaká pozitivní věc. Následuje krátká instruktáž, jak se máme zkracovat.



    Opět usedáme do auta a vyjíždíme na start. Následující minuty se proměnily v opravdové peklo. S narůstající výškou se mě zmocňuje panika. Několikrát během výjezdu si myslím, že už už musíme být nahoře, ale Jaruška, naše skvělá řidička, nezastavuje. Konečně jsme v cíli a já se s Dlouhánem vypotácím z auta. S rozpaky běžím směrem k rampě, vybíhám schůdky... a zkoprním hrůzou. Uááá, tak na to seru. Z tohodle mě nikdo nedostane. Věděl sem, že se startuje z rampy, ale todle.... strašně úzká rampa a pak už nic, jenom díra do nikam. "Tak chlapi děláme, stavíme éra a za chvíli se startuje." Uvědomuju si, že už se z toho jen tak nevyvlíknu. S třesoucími se koleny slézám z rampy a jdu stavět Atlase.

    Fouká tak 3m/s přímo proti. První jde na start tradičně Houbička. Pak Dlouhán, Tůča ho naviguje vysílačkou. "Toč to, blíž ke kopci, neboj se toho, toč!!" Chudák Petr si zapomněl zapnout zvukovou signalizaci vária a diví se, proč má točit, když to vário nepípá. Teď jdu na řadu já. Na váriu, které nám zapůjčila LAA a jíž bych tímto rád poděkoval, si nastavuji 690m nad přistáním. Teďka s érem na ramenou už takový strach nemám. Rampa je dost strmá, takže start je úplná pohádka. Po startu letím doprava. Píp, píp, píííp. Ha, vário, stoupám!! Začínám točit jednu 360ku za druhou. Bohužel stoupání po chvíli zmizelo nebo sem z něj vypadl, nevím. Á, támhle někdo točí, letím tam. Spolu z Dlouhánem točíme ve stoupáku a je to nádhera. Na chvíli sem se dostal 30m nad start. Když teď na to tak vzpomínám, lítal jsem tam jak tělo bez duše a nebýt vária, byl bych úplně odepsanej. Po čtvrt hodině mě začínaj pekelně bolet ruce. V hrazdě to se mnou mává, jak kdybych byl v nějaký turboždímačce, chvílema je to dost nepříjemný (a to to prej bylo celkem klidný !?!). Postupně jsem se protočil až na 400m. Sakra, Dlouhán je někde nade mnou a já mám letět na přistání. Před sebou vidím Houbičku. Je tak o 50m níž a furt zkouší něco vytáčet. Letím za ním. V 350m mi už došly nervy a letím na přistání. Přilítám a rovnou, bez jedinýho zkracování, sedám na zem. Chvíli po mě sedá Dlouhán. Po Houbičkovi se země slehla. Později se z vysílačky dozvídáme, že přistál na bývalé přistávačce oplocené ostnatým drátem, takže potřebuje donést kleště.

    Po každém výkonu musí následovat náležitá oslava. Ta naše začala nevinně v místním supermarketu. V jakémsi zapadlém regálu v koutě jsem objevil krabicové víno za 1500L. Tato příznivá cena mě zcela nadchla, takže jsem si koupil hned tři. Mé nadšení brzo opadlo. Ač nejsem žádný znalec vína, i já se svými skromnými chuťovými buňkami poznal, že tohle je naprostá sračka. První část oslavy se odehrála v místní restauraci, ve které jsem se naučil svou první italskou větu: uno litro bianco (nevím jak se to píše). Po pár džbáncích bílého se přesouváme do tábora. Většina rogalistů zapadla do svých stanů a jen malá hrstka statečných zůstala dál vesele popíjet. Za zmínku stojí pár příhod.

    Dlouhán byl mezi těmi co zůstali, ale bohužel brzo odpadl a vytuhl na zemi. Po chvíli se vzbudil a rozhodl se, že půjde spát do stanu. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a namířil si to k prvnímu stanu. Už jsem se ho chystal varovat, že to není náš stan, ale přerušil mě Houbička (starej fotr), který s dětským výrazem ve tváři, vykulenejma očima a s prstem na puse, udělal pšššššš.

    Dlouhán začal rozepínat zip a ze stanu se ozval značně výhružný hlas Radka Dykasta: "Votevři ten druhej zip vole a vykopnu ti zuby!!!". Dlouhán jen zmateně koukal a netušil, proč ho někdo nechce pustit do jeho vlastního stanu. My s Houbou se mohli potrhat smíchy. Po chvíli řekl Houbička: "Du se vychcat.," načež vzal flašku s Dobrou vodou a začal ji pomalu vylévat na stan Přemka Beneše. Ze stanu se na něj vyhrnul příval nadávek: "Ty čůráku, prase jedno nechutný!!". Tento nápad se mi zalíbil a zopakoval jsem to samé se stanem Honzy Krofty. Ze stanu se jako na povel vyhrnuly nadávky. Když šel Honza ráno na záchod, uvažoval, že nám to oplatí. Ještě že se mu nechtělo na velkou a nerozhodl se vrátit nám to i s úroky. Nakonec jsme vydrželi jenom já s Houbičkou. Přesunuli jsme se do stanu a vypili další dva litry vína. Poté jsem měl malou konfrontaci se svým žaludkem, při které jsem přišel o všechno jídlo, včetně skvělé pizzy a pravděpodobně jsem svým hlasitým řevem mocného lva probudil celý tábor.




    Druhý den se probouzím s pulzující hlavou. Venku je hnusně zataženo a ke všemu se mi furt motá palice. Prostě nádhera. Během dopoledne se obloha vyjasnila a my opět jedeme na start. Tentokrát mám půjčenou vysílačku od Dana Vyhnalíka. Hned po startu nalítám stoupák a točím 100m nad start. A další a další. Postupně se dostávám až do základny 1200m MSL. Přesně 1044 metrů nad přistáním. Bohužel jsem byl tak vyplašenej (všude točily samý rogala a padáky, až mi z toho šla hlava kolem), že jsem si ani pořádně nevychutnal okolí. Po 45 minutách přistávám s úplně bolavýma rukama. Po mně přistává Dlouhán. Pravým křídlem se zapíchl do země a udělal kružítko. Zlomená ruka a trapézka. Zážitek s italskou nemocnicí vydá na samostatný článek, takže to nechám na Petrovi.



    Večer přijíždím vyčerpaný z nemocnice a v táboře mě překvapuje Ondra. Měl přijet už včera, ale Karlovi Hamanovi se kouslo auto, takže strávili den v opravně. Tentokrát jdeme spát zcela střízliví, což nejspíš naštvalo rogalistickýho boha, protože druhý den je ošklivý počasí. Odpoledne jedeme na startoviště, které je chvílemi v mlze. Vydá to snad aspoň na jednoho blatoucha. Start do mlhy není nic příjemného a vůbec to nezávidím Ondrovi, který tu ještě nestartoval. Nakonec je z toho pro mě vcelku příjemný zážitek, protože nemusím bojovat o udržení se ve vzduchu a prostě si jen v klídku letím, jak se mi zachce. Večer jdeme pro jistotu opět do místní restaurace obětovat nějaký ten džbánek na usmířenou.

    V neděli to vypadá, že bude opět hnusně. S Tůčou jsme se rozhodli, že to zabalíme a pojedeme domů brzy po poledni. S námi odjíždí i Přemek Beneš s osádkou svého závodního taxi. Zbytek rogalistů zůstává a doufá, že se vyjasní. Odjíždíme, ale 20km za Bassanem je nádherně modrá obloha, takže nám to nedá a opět se vracíme do Bassana. Zde je samozřejmě pořád ošklivo. Nato opět odjíždíme, ale tentokrát do Feltre, kde je kopec s převýšením 1174m. Rychle stavíme stroje a mažem do vzduchu. Start je z nádherný loučky, oproti tý depresivní rampě v Bassanu je to úplná idylka. Přistání je dost daleko, takže tam raději letím hned. Vedle přistávačky je menší kopec, kde zkouším svahovat a něco vytáčet. Asi po 20 minutách přistávám s tradičně bolavýma rukama.




    Cestou domů potkáváme u benzínové pumpy Kroftu a dozvídáme se, že v Bassanu se obloha nakonec vyjasnila a taky si pěkně zalítali. Naštěstí ke mně byl spánek milosrdný a celou cestu do Prahy jsem prospal. Co dodat? Byl to super víkend a určitě skvělá zkušenost. Teď už se moc těším na Ranou a jsem zvědavý na tu českou termiku.