V Biškeku mám pár přátel a jeden z nich mě požádal, jestli bych jim nepřivezl nějaké padáky a jestli bych si přitom nechtěl zalítat na okraji Ťan-šanu. Lákavá to nabídka a možná trochu výzva, které jsem určitě nemohl odolat. A nyní bych se s vámi rád podělil o tuhle malou, leč zajímavou cestu.

    Možná vás napřed bude zajímat trocha suchých informací o Kyrgyzstánu:

    Republika Kyrgyzstán je bývalý východní satelit SSSR s rozlohou 198.500km² a hlavním městem Biškek. Má celkem 4.5000.000 obyvatel, z toho 1.800.000 žije v Biškeku. Sousedními zeměmi jsou Kazachstán, Čína, Tádžigistán a Uzbekistán. Kyrguskou měnou je Som (1 USD = 42 Somů).

    Na jihu Kyrgyzstánu se rozkládá pohoří Pamír s vrcholy Pik Komunisma 7495m a Pik Lenina 7134m. Pohoří Ťan-šan se nachází na severovýchodě Kyrgyzstánu s vrcholy Pik Pabědy 7439m a Chan-ten-gri 6995m. V severovýchodním cípu země leží vysokohorské jezero Issyk-Kul s hladinou ve výšce 1609m n.m. a maximální hloubkou 702m. Je to druhé nejhlubší jezero světa.

    Obyvatelé Kyrgyzstánu jsou Kyrgyzové 49%, Rusové 26%, Uzbekové 12% a úředním jazykem je kyrgyština. V kyrgyzském jazyce se Kyrgyzové nazývají "At kal pak tu" , což v češtině znamená něco jako "Lidé bílých čepic". Bílé čepice nosí muži od dávných věků, přičemž čepice mladých, svobodných "džigitů" se malinko liší od čepic mužů ženatých. Ženy nosí jenom kýble s vodou.

    Pivo je k dostání buď místní patok nebo skvělá Baltika a občas i prošlý Prazdroj.



    Sbalil jsem tedy dva kompletní padáky, o kterých jsem si myslel, že jim udělají radost, spacák, karimatku, dvě trička a ponožky. Na jeden bágl toho bylo až moc a moje záda už taky nejsou to co bývaly. Šestý měsíc 99 jsme se zaškolil při cestě na Pik Lenina, a proto jsem už využil "vyjetých kolejí". Vlakem do Moskvy a z Moskvy letadlem do Biškeku. Pokud se chce, tak se to bez větších potíží dá zajet do 300USD tam i zpět.

    První malou nepříjemnost jsem měl s jedním pánem ze Sibiře, čekajíce v aerovagzálu na letadlo. Umřel mu otec, opustila ho žena a velice hodně ho trápila ekonomická situace jeho rodné země, skutečně špatná situace. Po šestém stachanu vodky mi však přestal věřit mou státní příslušnost, což sice byla velká poklona mé ruštině, ale bohužel příliš těžká rána do našeho mladého přátelství. Třikrát jsem mu ukázal pas, a pak raději odjel do odbavovací haly.

    Ruských letadel se není třeba bát. Osobně jsem viděl jak dofukovali kola, dotahovali vrtule a doplňovali vodu do ostřikovačů. Jsou to machři a do Biškeku to stíhají za čtyři a půl hodiny.



    A to už jsem byl v Biškeku. Samé známé tváře. Jednoho známého taxikáře, který nás vezl před čtyřmi měsíci, jsem zdravil asi osmkrát pokaždé na jiném místě ve městě. Jsou si fakt hodně podobní. President biškékského paraglidového klubu Saša Skorovarov je naštěstí původem Rus, a tak si ho nejde jen tak s někým zaměnit. No možná to bude i tou velkou jizvou na hlavě, možná.

    Kyrgyzstán je jediná země, ve které jsem lítal a nemusel jsem se starat ani o dopravu ani o bydlení. Saša měl jeden byt úplně volný a každý letecký den bylo nějaké auto k dispozici. Asi 50km od Biškeku začínaly první kopečky. Téměř všechny kopce jsou holé a tudíž vhodné jak ke startu, tak k přistání. Horší už je to s příjezdovými cestami. Ne že by nebyly, ale s vlastním autem bych na ně nevjel. Místní jsou ale zvyklí a v serpentinách to řežou jako na asfaltu. A když je cesta rozbahněná, nebo moc strmá, tak si dva musí lehnout na přední kapotu a jede se dál. Několikrát jsem to zkusil a je to dobrá sranda.

    Kyrgyzové jsou fajn. Ale tak jako si musíte dávat velký pozor s kým pijete (platí obecně pro všechny východní země), tak musíte často všechno co slyšíte dělit třemi a občas i čtyřmi, zvlášť pokud se mluví o kilometrech a hodinách. První dny jsme jezdili na asi 40km vzdálený Čon taš. Je to asi 250 metrů malý kopeček s perfektním výjezdem. Tam se scházejí všichni z okolí Biškeku, kteří lítají, zkoušejí lítat nebo lítat chtějí. Potřeboval jsem si zajistit kupce na padáky, a tak jsem zájemcům vysvětloval, ukazoval a když to bylo nevyhnutelně nutné, tak taky půjčoval. Nechtěl bych tamním letcům moc křivdit, ale moc toho neumějí.



    Když pak bylo lepší počasí, vyjížděli jsme dál a dál do hor do výšek kolem 3 tisíc a nutno říct, že každý takovýto výjezd byl něčím jedinečný. Většinou jsem lítal sám a vždycky jsme si s mými kolegy určili nějakou vesnici, která šla shora vidět, kde se pro mě zastaví s autem.

    Lítání na okraji Ťan-šanu bylo skutečně krásné. Jednou se mi podařilo se asi hodinu držet skupinky čtyř orlů. Vário jsem mohl klidně schovat. Bylo vidět, že místní stoupáky mají prostě nachozené. A jejich hlavy hluboko mezi křídly vidím dodnes. V takových chvílích mě pohltila absolutní svoboda. Ale křídla jsou křídla, a tak se mi nakonec orlíci ztratili někde v horách. A já jsem byl taky celkem ztracený a měl jsem co dělat, abych doklouznul ke smluvené vesničce. V ní jsem viděl hrát vesničany fotbal a že mě to překvapilo, přistál jsem přímo u hřiště. Hromada dětí kolem padáku, udivení fotbalisti, kterým rozhodčí právě odpískal poločas a všude samé bodláky. V družné atmosféře jsem si dal pár hltů samohonky a ptal se na cestu do Biškeku, u které jsem chtěl počkat na auto. Shora jsem viděl tři různé cesty a všichni se tvářili, jako by tam vedly všechny tři. Rozloučil jsem se a šel si sednout k zaprášené cestě na okraji vesnice počkat na nějaký ten odvoz.

    Jindy jsem třeba sledoval zvláštní techniku Ramila (létal s moskevským padákem ASA), který letěl vždycky přímo rovně a když už neměl výšku, tak přistál, vyšlapal si na špičku nejbližšího kopce a pokračoval dál ve starém směru. Jeho výdrž byla obdivuhodná a kupodivu se takhle dostal dost daleko.

    Dvacet pět dnů bylo najednou pryč, padáky taky a já se rozhoupal k návratu domů. Loučení proběhlo v ruském stylu a možná právě proto mě na letišti stopli a chtěli 42 dolarů s tím, že nemám v pase udělanou registraci, což znamenalo, že jsem terorista. Pustili mě až deset minut před odletem. Nedal jsem jim nic a k letadlu jsem jel sám prázdným autobusem jelikož ostatní už dávno seděli na svých místech.

    Cesta zpátky byla nuda. V botě mě tlačily peníze za padáky a v hlavě vzpomínky na domov a sprchu. Ďábelským prokrvením mých myšlenek byl jen hraniční přechod v Brestu (Bělorusko-polská hranice). Tlačenice jak na Kelly family se rozpoutala kolem místních celníků. Jako první přišlo vlnobití. A lidé jako chaluhy v příboji. Druhá fáze byla sardinková. Moře se uklidnilo, ale nešlo zvednout ani ruku, natož se jakkoliv jinak pohnout. Poslední fáze byla odněkud z hor. Stavidla šílené řece lidí otevřeli celníci přesně v sedm ráno. Co kousek se někdo válel na zemi, ostatní o něj zakopávali, vrávorali, ale stále utíkali, až se schovali do přistaveného vlaku. Byl jsem zmaten. Nastoupil jsem do vlaku a udiveně zíral, jak všichni cpou cigarety do ponožek a punčocháčů, ty si pak omotávají kolem těla, vodku v sáčcích si ženy cpou do podprsenek a chlapi si z nich dělají banděra. Cítil jsem se podezřele, že nedělám to samé a jenom tak stojím. Takhle jsme dojeli do Terespolu na polskou hranici. Lidé postupně vycházeli přes kontrolu ven z vlaku. Někdo prošel, někoho vychytali. Já jsem snad jako jediný pokračoval vlakem dál. A proto jsem také mohl vidět vysmáté celníky nesoucí pytle zabaveného alkoholu a cigaret. A ne jenom to. Vlak se znovu rozjel a hned přiběhli dva maníci a začali rozšroubovávat strop vagónu. Světla, ventilaci, všechno co mělo šroubky. Když to měli, a to netrvalo dlouho, přiběhli další dva se čtyřmi baťohy a strkali stropní vodku a cigarety dovnitř. Nevěděl jsem co mám dělat, kam se mám dívat, s kamennou tváří jsem nevěděl vůbec nic. Než jsme dojeli do druhé stanice, všechno už bylo zase sešroubované a takové, jak to má být. Mají to dobře promakané.

    A co k tomu všemu dodat? Snad jen, že letos jedu znova a už teď se těším na starého kámoše z taxíku.