Večer jsme se celý tým setkali a líčili si své dojmy. Naše "běhna" Myšák prohlašoval, že to nahoru nemohl ani vyjít a že svůj čas nevidí růžově. Ptal se taky, jestli na padáku můžu letět i po setmění, že to bude asi třeba. Kajakář Honza si přisadil prohlašováním, že ví minimálně o třech brankách, které nemůže v žádném případě projet. Cyklista Milan seděl trošku stranou a neříkal nic, ale červené moravské víno v něm mizelo podezřele rychle. Já byl klidný. Jen jsem si tak nenápadně začal odlehčovat moji výbavu. Při výbězích mi bude každý gram navíc sakra těžký. A tak jsem se postupně rozloučil s váriem, několika vrstvami oblečení, bočními chrániči a dalšími věcmi. No, byla to úctyhodná hromádka.

Inu, ne nadarmo jsme si dali název Kašpárci.


Závod
    Sraz nás paraglidistů byl už v 7 hodin ráno. Nechal jsem kolegy spát a nechal se odvézt Honzovou manželkou Gábinou na místo srazu. Opět proběhl vývoz do hor a náročný výšlap na start. Na předávce jsme byli kolem desáté dopolední. Přesně v deset také startoval celý závod. Na start se postavilo 110 týmů. Odhadovalo se, že nejlepší běžec by tu mohl být tak za necelou hodinku a půl. Čekání jsme si krátili přebalováním padáků, povinným focením vlastních ksichtů a startovních čísel na erární fotoaparáty, modlením, sepisováním závětí a podobně. Počasí bylo nádherné, slunce rozpustilo všudypřítomnou mlhu a skály se začaly pěkně nahřívat - zrovna když musí být člověk co nejdřív dole, to bude nosit jako nikdy.

    S přibližujícím se startem začala i atmosféra houstnout. Občas už jsme zahlédli i mihnuvší se televizní helikoptéru, což svědčilo o tom, že čelo závodu se už blíží. A taky že ano. Krátce před půl dvanáctou se na ploše pod námi objevili první závodníci. Poslední stoupání a první paraglidisti už jsou na trati. Klopýtají přes kameny, koulejí kotrmelce, jedou po zadku. Bohužel na špici chybějí Češi. Jedním z prvních Čechů, který opouští náš hlouček je Martin Slíva, který překvapeně kouká na přibíhavšího borce a se slovy: "Kurva, to je ten můj!" si běží pro bágl a ještě po předávce je slyšet jak kleje: "..prej amatéři!"

    Postupně se náš plácek plní zhroucenými běžci a mizí z něj padáčkářské bágly. Naše prognózy výsledku začínají mít reálnější obrysy. Když na předávce zůstávám sám pouze s jedním Rakušanem a několika dalšími piloty, jejichž běžci už nedoběhnou, protože vzdali, mám už docela černé myšlenky. Když tu, ano! "Myšáku makej!" Myšák nakonec asi o 10 vteřin přibíhá před posledním Rakušanem. Jsou tu o hodinu a dvacet minut za vítězem. Nevadí.

    Vybíhám na trať. Rakušan je atlet a za chvilku mě předbíhá. Výběh ve strašném horku na první start do šíleného a kamenitého kopce mi bere dost sil. Vybírám si místo, rozkládám padák. Moc mi to nejde. Přihlížející mi ani nemůžou pomoci, znamenalo by to diskvalifikaci. Rakušan odlétá. Mně to ještě chvíli trvá, blesková kontrola, startuju na křížák do závanu větru, pohoda a letím. Rakušák má tak půl kiláku náskok. Fotím "gate" a hurá přes údolí. Dávám uši a speed sešlapuju na maximum. Letím jako raketa, přesto termika funguje a sestupuji jenom minimálně. Na protějším svahu vidím rychlejší závodníky, jak se už blíží na přistání. Rakušák se zřejmě do speedu trošku šlapat bojí a uši dává tak jenom nesměle. V půlce údolí ho mám a na mezipřistání jdu už zase hodně před ním.

    Snažím se přistát co nejblíž nafukovací brány Red Bull, abych to neměl o moc delší. Je to docela bordel, na sjezdovce je nepříjemná turbulence. Vykracuji se, jak to jde. Těsně u brány sebou tak trošku v negative tak ze tří metrů plácnu o zem. Řvu na pořadatele O.K. a s hvězdičkami před očima vstávám. Dobrý, jsem celej. Na běh s padákem v květáku se necítím, vytahuju bágl a bleskově padák rvu do obřího batohu. Jde to docela rychle a ještě než Rakušák přistává, vybíhám na druhé startoviště. Celou cestu proklínám Oťáka, prej slet a i sebe. Že já do toho lezl. Těsně před kolapsem dobíhám na druhý start. Rakušák už mě zase doběhl. Ve chvíli, kdy rozbalujeme padáky, se kolem nás přeřítí za aplausu přihlížejících domácí vedoucí závodník na horském kole. Do cíle mu zbývá zhruba čtvrthodinka a naše týmy nejsou ještě ani v polovině!

    Rakušák trošku nefér startuje zrovna ve chvíli, kdy nahazuju padák já a dost sprostě mě blokuje. Odstartoval dřív. Já srovnávám nad hlavou vrchlík, ustál jsem to a jdu tak 10 vteřin za ním. Jak já ho nenávidím! Dávám ale zase uši a speed šlapu, že ho můžu utrhnout. Rakušák nemá šanci. Přímým sestupným letem mířím rovnou nad stadion. Doháním dokonce ještě jeden padák přede mnou, to je dobrý. Údolní proudění docela zesiluje a komplikuje výpočet na přistání. Vypouštím uši a šteluju se na finále. Nad vrcholky stromů sice chvíli stojím, přelétávám je ale docela vysoko, dávám ještě vykrajovací esíčko a přelétávám plot za brankou. "Dobrý je to!" slyším řvát cyklistu Milana. Slyším také moderátora, který neustále komolí moje jméno. Mám ještě dost výšky, doletím co nejblíž ke koridoru, který ještě musím proběhnout. Před koncem prostoru určeného k přistání si zapumpováním vytrácím zbylou výšku a sedám. Vyšlo to tip ťop. Unavené nožičky nevydržely a padám na kolena. Sbírám se ze země, chytám padák za jedno ucho a metelím s ním koridorem k předávce. Druhé ucho padáku se neustále nafukuje a strašně mě brzdí. Nakonec ale dobíhám, plácám Honzu, ten někam běží.

    Jako ve snu jdu s padákem ještě kus stranou, odepínám se, sedám na zem, přichází hosteska od Redbullu, dává mi ledovou plechovku. Úplně zmatenej si beru do jedné ruky plechovky a druhou rukou chytám hostesku za její ručku. Chvíli nechápavě kouká, pak se něžně vysmýkne a odchází. Lehám si na trávu, otevírám si plechovku Redbulla a vítězoslavně sleduju Rakušáka, jak přistává. Mám to za sebou. Zvládl jsem to. Super!!!

    Ještě chvíli vychutnávám atmosféru a uvolnění. Cítím se parádně. Je ale čas zabalit a přesunout se na náměstí. Při balení padáku ještě prohazuji pár slov s Rakušákem, podáváme si ruce a jsme nejlepší kámoši. Odcházím na parkoviště, hážu padák do auta a jedu na náměstí.

    Na náměstí je dost rušno. Vítězové už jsou přes hodinu v cíli. Dojíždí jeden závodník za druhým. Postupně se setkávám s "běhnou", kajakářem a jeho ženou a čekáme na cyklistu. Hlasatel hlásí, že na trati je několik posledních týmů. Když zbývají poslední tři týmy, objevuje se v cílové rovince dvojice cyklistů. Jedou bok po boku a v cílové bráně společně zvedají ruce. Ano, Milan dojíždí společně s Rakušanovým kolegou. Další týmy už nedorazili. Vychutnáváme si ovace, které sklízí poslední tým v cíli, Milan dává dokonce rozhovor do televize, fotíme se a máme to za sebou.

    Večer ještě navštěvujeme skvělou after party, dáváme pár piv a tanečků. Na after party také dochází k vyhlášení vítězů. Naši v profících nedopadli nic moc. Umisťují se na čtvrtém, pátém a šestém místě. Amatéry ale vyhrávají Češi. Partička z Opavy - Opava tým. Nad hlavami na náměstí je vidět několik českých vlajek a hraje česká hymna. Paráda. A my? Nakonec 88. místo. To jde!

    Cestou zpět pěšky do penzionu ještě navštěvuji pivní stan, dávám si s místními pár šnapsů a piv a příjemně společensky unaven zaléhám.

    Další den razíme zpět do Čech. Cesta nám ubíhá docela rychle. Dojmů je až až. Skvělá atmosféra, spoustu zážitků. Příští rok jedeme zase!