Sešlapuju plyn na půlku a čekám, co to udělá. Padák se stáčí doprava, náklonem sedačky se snažím udržet směr. V polovině přeskoku mě předlétají 2 padáky a je jasné, že s touto závadou jsem mimo hru. V tomto okamžiku bylo důležité doletět a nevyřadit náš tým z boje.



    Na mezipřistání přilétám na klaplých uších a sedám 10m před kontrolní bránou, kterou probíhám, s padákem v květáku se vydávám na cestu k 2. startu, který je vzdálen 1km s převýšením 170m. Do první třetiny tratě upaluji v poklusu, pak přichází chvíle pravdy. Kyslíkový dluh, který se dostavuje, mi připomene desetiletou přestávku od ukončení fyzické přípravy, spojené s odchodem ze světa profesionálního windsurfingu. Poklus se mění v chůzi, pomalu se vzpamatovávám a vtom mě dohání šéf týmu Rocky a nemístnými poznámkami žene svého borce kupředu. Kdyby to zkoušel na mne tak položím padák, jednu mu natáhnu a pokračuji dál. Ale Luděk byl jiného názoru, a tak se pomalounku hnal kolem mě, v očích smrt a u pusy pěnu. Je pravdou, že pokazil let a přistál o 100m níž, ale to ke sportu patří. Uštvat někoho jako koně, to určitě ne.

    V závěru mě dohání Jarda a se slovy "promiň já musím," vybíhá přede mnou na sjezdovku, odkud je druhý start. Posbírám zbytek sil a ženu se za ním nahoru, rozkládám padák, opravuji řidičku a startuji. Tentokrát je vše v pořádku. Klapu uši, plný plyn a řítím se do cíle. Přilétám ke stadionu na plné rychlosti, poslední zatáčka a sedám. Čapnu padák za ucho a běžím kolem stadionu na předávku kajaku, plácnu Aleše po zádech a je to za mnou. Žiju.

    V ten samý okamžik přilétá padák na úrovni stromů, pilot zachytává šňůrou o strom a v kyvu dopadá mezi diváky. To, co následovalo, jste viděli už asi v televizi, ale mně se o tom špatně píše, zvlášť když před vámi bojuje o život 80-ti letá babička a vedle ní pilot. To, co mě už úplně dojalo, byla třetí sanitka, do které naložili Luďka, který zkolaboval při předání a naštěstí ne ve vzduchu. Pomalu jsem si zabalil padák, vzal Kosťu, který přistál relativně v pohodě a i když mi pak po cestě zezelenal, došli jsme k hotelu, převlékli se a pospíchali do cíle závodu.

    Další etapu bojovali kajakáři hned od startu, kde absolvovali na úvod skok ze 7 metrů i s lodí a jejich trasa byla napůl sjezd napůl slalom. Po absolvování této tratě předávali specialistům v crossu na horských kolech, na ně čekalo 14km do kopce s převýšením 1380m a následný 9km sjezd po trati místy o sklonu 27%. Kdo to neviděl, neuvěří, že se to dá sjet.

    Po 3 hodinách a 35 minutách se na cílové rovince objevují dva Italové a souboj je tak těsný, že rozhoduje 1 setina. Pomalu dojíždějí další favorité, neustále čekáme na naše a je to tady. České týmy si to rozdávají mezi sebou. Škoda, že až od 8. místa nahoru.

    Souboj o 10. místo se stal kořistí Petra Konečného, který startoval za náš tým a v závěru přesprintoval Rocky tým o půl setiny. Pak se přiznal, že největší strach měl, aby to stihl ubrzdit, když jsme se k němu hnali v cíli. Stihl to, a tak jsme se všichni sešli a oslavovali přežití až do rána.





    Dolomitenmann je závod, který jen tak někde nezažijete. Nedá se ani dost dobře popsat, proč závodníci tolik riskují v závodě, kde nikdo neuznává téměř žádná pravidla, která by zaručovala alespoň pasivní bezpečnost a stejné podmínky pro všechny týmy. Ale v tom je možná právě to kouzlo. Když na to máš, tak to pojď zkusit a když ne, tak se na to podívej alespoň v televizi a přemýšlej o slovech komentátora "... a tady chyby hodně bolí".


Já už jen dodám - "Pokud to ještě cítíš ...".