Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  ... návrat do rubriky.
Skalní města z ptačí perspektivy

Petr Dvořák

    Když nefunguje termika, musí nastoupit technika. Vířič vzduchu v podobě vrtule, poháněné motorem na zádech, sice vzbuzuje odpor u mnoha paraglidingových kamarádů (vždyť to dělá kravál!), ale stejně si myslím, že by občasným pohonem ani oni nepohrdli. Zvlášť, když nastane bezvětrné počasí, pro nějž je termika neznámý pojem, jako tomu bylo jeden podvečer na Kozákově, kdy bylo možné jenom slétat z kopce dolů. Nuda.

    Kozákovská přistávačka se stala na chvilku startovačkou. Radar, který se tam o všechno vzorně stará, se mě s úsměvem ptal, jestli také poletím navštívit paní Prudičovou ze sousedství, ovšem dalo se předpokládat, že pokud paní Prudičová prudí na bezmotorové padáky, průlet létajícího mopedu by jí mohl způsobit ještě větší újmu již beztak narušené psychiky. Nechal jsem paní na pokoji, ostatně mě zase tak moc nezajímala. To spíš skalní město směrem na Koberovy! Asi na čtvrtý pokus se mi podařilo odlepit od země a zvolna stoupat při svahu Kozákova nahoru ke startu.

 Start

    Krosna Nirvana za mými zády v poklidu vrněla, Lift nad hlavou se ležérně pokyvoval ze strany na stranu a za chvíli jsem se vyhoupl nad stromy před startovačkou. Na zemi tam bylo rozloženo, jak jsem letmo spočetl, kolem 300 padáků, mezi nimiž si hrály děti, pobíhali psi, někdo hrál fotbal a všichni znuděně čekali, jestli náhodou ještě nezafouká aspoň slabý vítr. Škodolibě jsem se nad nimi proletěl sem a tam a potom zamířil dolů po kopci směrem ke skalám. Na volnoběh motor nevrčí, ale jen tiše šumí docela příjemným zvukem. Pravda, nemám rád hluk a jeho strpení při krosnění je takový můj ústupek kráse létání. Když jsem sklesal nad Klokočí, musel jsem trochu přidat plyn, abych letěl v horizontu. Za chvilku jsem doplul do blízkosti skalních věží, prorůstajících z hlubokého borového lesa. Letěl jsem v úrovni jejich horního lemu snad patnáct metrů od nich.

    Turisté, kteří se tam procházeli, na mě vesele mávali a já si trochu vyčítal, že je ruším vrčením motoru, které ale zase nebylo tak silné. Udržoval jsem si kontrolu nad loukami vpravo, kam by se dalo přistát v případě vysazení motoru. Ten však předl zcela vyrovnaně a bez jediného zaškytnutí. Pak jsem nastoupal do 150 m a letěl přes borový les zase zpátky. Uvnitř lesa je rozlehlá louka, pole a nějaká stavení - na louce by se dalo přistát, kdyby to bylo nutné.

 Nad Kozákovem

    Vteřinku jsem si říkal, jak se člověk naučí uvažovat úplně jinak, než při plachtění. Každých pět sekund jsem prohlížel okolí a rozpočítával, kam bych doklouzal, kdyby se motor zastavil. Každou chvilinku jsem plánoval, kudy povede trasa mého letu, aby to bylo po bezpečné křivce nad krajinou. Docela mě toto vymýšlení cesty bavilo.

    Místo, nad nímž jsem teď letěl, leželo níže než přistávačka pod Kozákovem, kam jsem se už od romantiky skalních věží vracel. Přidal jsem plyn abych nastoupal, ale krátce nato motor několikrát škytl a - došel benzín. Ach jo, tyhle krosny jsou krásné, ale mají jednu obrovskou nevýhodu; tu a tam jim dojde šťáva.

    Pode mnou se skvěla krásná veliká louka, na níž jsem neslyšně přistál s vrtulí smutně zastavenou. Na přistávačku mi scházelo vzdušnou čárou pouhých 500 m. Vedle byla nějaká chatka s parcelou a starší pán tam sekal trávu. Zkusím z něho vyžebrat dva litry benzínu s tím, že bych ten kousek doletěl a pak mu přivezl v kanystru benzín vrátit. Ale pán měl jiný benzín, pro krosnu nevhodný a také neměl olej. Nezbylo mi, než ponechat krosnu a padák na louce a dojít na přistávačku pro auto po svých. Přitom jsem zjistil, jak mám nohy zhýčkané, protože dávaly jasně najevo, že by raději letěly.

 Skalní města

    Ale ta skalní města jsou z výšky dost dobrá.


 Návrat na domovskou stránku