Křivoklátsko, proťaté Berounkou, kroutící se jako had, zvlněné pahorkatinou pokrytou hustými a dalekosáhlými lesy, mezi nimiž jsou rozseté typické české vesničky mezi obdélníky polí a s asfaltkami lemovanými štíhlými topoly - to je můj zamilovaný kraj. Odmalička sem jezdím. Nejdřív s rodiči na chalupu a k babičce na prázdniny, později za jednou slečnou a dnes - inu, dnes sem chodím létat. Je tady pár svahů, kde se dá plachtit, ba dokonce vystoupat v pěkné termice, avšak horní hranicí pro nás je TMA Praha, která tu je ve výšce 900m nad mořem. Pro přelety nic moc. Ovšem ten rozhled na zdejší kraj, ten je úžasný.

    Od té doby, co jsem začal létat také s motorovým padákem, mi bylo jasné, že nejvíce budu lítat zde. Sotva se mi může líbit víc jiná krajina, ačkoliv se těším, že si časem pořádně prohlídnu celou republiku. Křivoklátsko však bude v mých poznávacích náletech první.

    Jednu sobotu na začátku letošního srpna bylo klasicky mizerné počasí, jako celé plačtivé léto. Od rána zataženo, slabounký severovýchodní vítr, na který široko daleko nemáme žádný kopec. Dříve bych byl kvůli počasí zádumčivý, avšak v autě na zadních sedadlech jsem měl složenou zbrusu novou krosnu od Viktora z Plzně, s níž jsem den předtím odlétal instruktorské zkoušky (moc mě to nekonečné slalomování 2m nad zemí nebavilo) a pro dnešek jsem se už těšil na klidný vyhlídkový let. Protože náš paraglidingový klub udržuje přátelské a kolegiální vztahy se správou CHKO Křivoklátsko, požádali mě tam už někdy na jaře, zda bych jim pro vědecké účely nenafotil nějaké snímky z výšky. Slíbil jsem, že ještě předtím, než vymyslíme, z jaké výšky a z jakých úhlů budeme fotit, připravím jim několik snímků na ukázku.

    A právě dnes nastal ten pravý čas k focení! Krajina byla rovnoměrně osvětlená rozptýleným světlem, ve vzduchu jsem neočekával žádné výrazné turbulence a byl tedy předpoklad klidné jízdy s možnostmi fotit kolmo dolů. Dorazil jsem tedy do Račic na mírný travnatý svah kopce Liboboudy, kde jsem si sestavil stroj, připravil padák, natankoval asi 5 litrů paliva, vzal mapník s telefony a digitálním foťákem a oblékl se. Asi na třetí zatažení startovací šňůry motor naskočil a zatímco jsem jednou rukou udržoval otáčky pomocí joysticku, usedal a upínal jsem se do sedačky. Krátce jsem prohřál motor, vyzkoušel maximální otáčky a pak plavně proti slabému vánku odstartoval. Podle vária jsem stoupal zhruba 1m/s a za chvilku jsem měl výšku 600 m nad mořem. Zajímavostí bylo, že na Ruzyni tohoto dne přistávali na runway 06, jejíž osa prochází téměř místem, kde jsem létal; velká dopravní letadla létala nad mojí hlavou zdánlivě nízko, avšak literu zákona jsem pečlivě dodržoval - vlastně bych mohl letět ještě o 300m výš. Přesto mi bleskla hlavou otázka, jestli mě z letadla vidí. Z kokpitu takového Boeingu 737 je pozoruhodně pěkný výhled.



    Já jsem však mířil severním směrem, kde jsem po 8 minutách dolétl nad Zbečno. Vrchlík se trochu kýval, zřejmě i při slabém větru jsou generovány turbulence nad značně členitým terénem. Dole u račického jezu je kemp, kde i přes chladné počasí bylo dost stanů. Hodně lidí mě tam odtud zjevně pozorovalo, děti pobíhaly a mávaly mi. Dřív jsem každému také mával v odpověď, ale připadá mi to trochu hloupé a navíc bych se během letu umával, protože neidentifikovaný letící předmět (= motorový padák) zdraví úplně každý. Nachystal jsem foťák a udělal prvních pár zahřívacích snímků Sýkořice a kopce, na který někdy chodíme létat.

    Za kopcem Pěnčiny byly citelnější turbulence, které jsem přisuzoval tomu, že jsem letěl v jejím závětří, strmě spadajícímu dolů do Zbečna. Udržoval jsem výšku 600m nad mořem. Pustil jsem řidičky, přendal joystick plynu do levé ruky a pravou držel foťák. Musel jsem se vyklonit hodně do boku, abych mohl zamířit objektivem kolmo dolů a současně jsem brzdil levou stranu vrchlíku, protože padák chtěl zatáčet doprava, do strany mého vyklonění a podle rotačního momentu vrtule. Pomalu jsem přelétal Zbečno, fotil jednotlivé sektory a hlavně náves, kde sídlí ochranáři, oblíbená hospoda U Tatíčků a další - přece si nenechám fotky pro sebe a dám jim je, ne? V místě, kde se do údolí Berounky napojuje klíčavské údolí, jsem zachytil docela výrazné turbulence, že jsem musel odložit foťák a chvíli hlídat padák. Mít za zády kus železa o váze 30 kg a průměru 1,5 metru není v turbulenci žádný med. Po zklidnění jsem opět fotil zbečenský kemp (bylo tam ale míň lidí, než v Račicích) a severní výspu vsi, které se říká Riviéra.



    Potom jsem otočil o 180° a vracel jsem se nad osou řeky, nad níž jsem měl dobrých 400m výšky, zase zpět.

    Letěl jsem o poznání rychleji, i slabý vítr je celkem dost znát. Protože rychlost byla poměrně velká, už jsem nefotil a chtěl jsem doletět na jižní konec Zbečna, tam otočit a nafotit druhou rundu. V místě soutoku Berounky a Klíčavy jsem najednou potkal výrazný čtyřmetr nahoru a tak mi to nedalo, abych jej nezačal točit. Nechal jsem motor brumlat na volnoběh a levými zatáčkami jsem šrouboval pěkně vzhůru. Pohled na francouzský Airbus kus jižně mě přinutil pečlivě hlídat výškoměr - ve výšce 900m nad mořem jsem toho nechal a uvažoval, jestli mám fotit Zbečno z této výšky "o patro výš," anebo se pustit nad Křivoklát, nad nímž jsem s bezmotorovým křídlem byl za deset let mého létání jen dvakrát. Vítr v této výšce foukal znatelněji od východu a když jsem se tedy rozhodl letět nad historický hrad, ležící západně odtud, mastil jsem tam pěkně rychle.

    Z výšky jsem měl krásný přehled o vodácích. Berounka tady utváří několik meandrů ve tvaru dvojitého S, takže jsem pozoroval lodě od Roztok až po Račice, což je dobrých 10km toku řeky. S úsměvem jsem si začal pro sebe říkat pomyslným hlasem z rádia - "a provoz na Berounce je na stupni číslo 2, pouze na křižovatce s Klíčavou je uvíznutý vor, kolem kterého se kupí kánoe. Na peřejích pod Pohořelcem se udělala další kánoe." Blbneš, okřikl jsem se v duchu a místo toho se mi v hlavě začalo ozývat "Vážení cestující, vítáme vás na palubě našeho letadla na lince Račice - Zbečno - Křivoklát - Roztoky - Račice. Jsme rádi, že jste si zvolili naší leteckou společnost a přejeme vám klidný a ničím nerušený let". Hm, tak o tomhle přemítám, zatímco téměř znuděně čekám, až dofrčím nad Křivoklát. Už jsem minul meandr řeky, pode mnou stoupala strmě nahoru zalesněná stráň nad řekou. Pak jsem přeletěl travnaté pláně a už jsem byl nad Křivoklátem. V létě o víkendu tam bývá nával turistů a zvlášť teď, kdy jsou tam neustále nějaké akce. Vzal jsem foťák a střihal jsem jednu fotku za druhou. To budou ochranáři čubrnět! Nejvíce se mi zalíbil pohled kolmo dolů na trojúhelníkový půdorys hradu, jenž stojí sice na kopci, ale ten je obklopený ještě většími kopci a dole protéká jako had Rakovnický potok. Na hradním nádvoří jsem i přes velký výškový odstup viděl zvednuté obličeje a jako bych v nich četl údiv.



    Dole v Křivoklátě se nejspíš nedá nikde bezpečně přistát. Motor za mnou sice spolehlivě vrčel, ale jeden nikdy neví a všelijakých blbůstek a mladických nerozvážností jsem se už nadělal dost na to, abych tady teď lítal nízko kolem hradu jenom proto, abych ulovil fotky, jaké nikdo nemá. V klidu jsem tedy změnil kurs na jih, k Roztokám. Stráň nad Berounkou je v jenom místě završena skalní výspou, kde je malá přírodní rezervace. Tu jsem vyfotil a letěl odtud zpátky nad Račice. To však bylo proti větru a tak jsem letěl celou čtvrthodinu, ačkoliv je to vzduchem kolem 3km. Když jsem dolétl nad Berounku a o pár metrů minul dvě kroužící káňata, která se ani trochu nevzrušovala mým kraválem, pustil jsem se ještě směrem nad Zbečno. Vyfotil jsem monstrózní lom, který přes všechnu svojí humpoláckost v krajině vypadá docela zajímavě, zvlášť z výšky. Na řece jsem zase viděl pěkně pod hladinu a dobře se zde daly vypozorovat bahnité úseky a vůbec, působení vody na tvar dna řeky. Cvaknul jsem několik snímků zbečenského nádraží a ještě jednou vesnici, abych se potom tlačil stále trochu proti větru nad Sýkořici, kde jsem vyfotil náves a také dům se zahradou, kde bydlí můj strejda.

    Poletoval jsem 50 minut a marně jsem se snažil vykoumat, kolik paliva mám ještě v nádržích. Prostrkoval jsem porůznu hlavu mezi popruhy a rámem krosny a zvědavě civěl pod svoje sedadlo, nádrže jsem viděl, ale benzín ne. Asi bych měl pomalu přemýšlet o návratu, dokud je to možné pomocí motoru, než abych za chvilku provozoval návrat pomocí nohou, se hřbetem obtěžkaným krosnou a padákem. Ze Sýkořice jsem byl po větru v Račicích za dvě minuty. Nafotil jsem ještě svah, kam chodíme lítat při severním větru (však budou snímky potřebné tady v katalogu terénů!), proletěl se nad chalupou mých rodičů, kde jsem ještě naposledy fotil a už jsem byl nad velikou loukou na svahu Liboboudy, která by snad posloužila pro přistání i dopravnímu letadlu. Dokončil jsem okruh, zahájil sestup a proti slabému větru pohodlně přistál s vypnutým motorem. V nádrži jsem pak našel šťávu ještě asi na dvacet minut letu, takže zase taková hoňka nebyla.

    Byla to ale krásná hodina ve vzduchu. Nic naplat, budiž pronesena sláva čistotě bezmotorového plachtění, ale bez vrtule bych si dneska ani nezalítal. S láskou jsem vzal ručník a očistil svojí milovanou Walkerjetku (slovo Walkerjet bych volně překládal nějak jako "tryskový Procházka"...). Moje procházka křivoklátským vzduchem sice trysková nebyla, zato však byla pěkná.