Takto nazvali pořadatelé Evropský pohár seniorů. Letošní ročník soutěže seniorů v závěsném létání a nově i v padákovém létání se uskutečnil v tyrolském Kirchbergu, sousední vesničce vedle mnohem známějšího Kitzbühlu. Pohár proběhl v termínu 20.6. - 27. 6.1998. Závodů se zúčastnilo 73 pilotů závěsných kluzáků z 8 evropských zemí. Českou republiku reprezentovali Alois Bedáň, Václav Chvála, Miloslav Mikulášek, Josef Müller a Ivan Šatra.


    Start byl na severní straně pod stanicí lanové dráhy na Fleckalm v nadmořské výšce 1800m. Pro závodníky připravili pořadatelé dvě krásné, správně strmé a dostatečně dlouhé dřevěné rampy. V nadmořské výšce 1800 m, kde se již projevuje řidší vzduch, je nutné dosáhnout vyšší startovací rychlosti. Přistání bylo v Kirchbergu o 850 m níže. Travnatá plocha byla sice dostatečně velká, ale vzhledem k tomu, že ji ze tří stran obklopovaly domy, ze čtvrté lana lanovky a díky termickým poryvům se často stala některým pilotům malá. Aluminium koncert, při kterém se lámaly trapézky, jak kdysi těmto přistáním říkali naši maďarští kamarádi, byl častý.


    V tréninku jsme si dobře zalétali. První let byl nejkrásnější - nádherné počasí, základny sice nebyly extra vysoko, ale rozhled na rozeklaný Wilde Kaiser, ledovce Grossglockneru, Dachstein a celé panorama, byl fantastický. Jako bývalý lyžař sjezdař jsem musel obhlédnout strmý svah vyhlášené sjezdovky. To bylo naposledy, kdy jsme krásy Alp mohli naplno vnímat.


    Celý týden bylo pěkné slunečné počasí, ale termika na našem startu a celém svahu moc nechodila, a tak kromě jednoho letu, kdy byly dostupy podle našich představ, bylo termické létání problematické.

    První den závodu po hodinovém létání zkušebních chroustů ve výšce do 100 m nad start, vypsali organizátoři krátkou disciplínu. Jako ve všech dalších kolech byla prvním otočným bodem horní stanice lanovky Hahnenkamm. Tam nad Kitzbühlem byl vždy stoupák nebo se za chvíli dostavil. A v zápětí bylo na tomto místě opravdu dusno. Křídla se jen míhala, piloti křičeli a nadávali. Vždyť to znáte. Lojza si na jednoho obzvlášť stěžoval, že na něj v "jeho" bublině nalétl a chtěl ho srazit. Později jsme ho identifikovali. Onen senior za mlada létal Me 109, a tak se asi rozpomněl na dobu, kdy sundával spojenecká letadla. Ale na zemi byl parťák.

    Já jsem náhodou přímo po odstartování natrefil úzký stoupák a v době, kdy byly max. výšky 100 m nad kopec se mi podařilo vytočit 700 m nad něj. Ofotil jsem i druhý otočňák a díky tomu, že jsem byl dostatečně rychlý, skončil jsem v této disciplíně jako druhý. Celou trať oblétl i Ivan Šatra, ale s horším časem. Následující den byla úloha podobná první, až na to, že druhým otočným bodem byla horní stanice lanovky na hřebenu Alpenrose. Celou trať z našich oblétli Ivan Šatra a Lojza Bedáň.

    Třetí disciplína byla podobná předchozím - start, Hahnenkamm, Alpenrose, Hahnenkamm a cíl. Piloti z úplného konce startovací okna se dostali do slušného termického počasí. Dařilo se Ivanovi Šatrovi a Lojzovi Bedáňovi. Oba dolétli do cíle. Ivan i ve výborném čase, a tak se posunul celkově na 5. místo. Dolet byl dramatický. Nad údolím byla rozsáhlá přeháňka, ale měla naštěstí klidný průběh. Lojza dolétl již do čistého nad přistáním. Jen si stěžoval na kolísající síly v hrazdě za deště. To se asi stalo osudné našemu kamarádovi Uvemu Hansenovi z Německa. Nad přistáním v asi 350 m předvedl 2 parádní souvraty a při třetím mu křídlo přepadlo na záda. Spadl do plachty, kluzák se zlomil a začal v prudké spirále padat. velmi ošklivý pohled. Uve za chvíli vyhodil padák ale trvalo celou věčnost, (alespoň semi to tak zdálo) než se nafoukl. Padák, připomínající kapesník, sice pád tlumil, ale klesal vizuálně hodně rychle. Uve v poloze vleže v buleťáku spadl do Kirchbergu. Helikoptéra byla na místě snad za pět minut. Uve byl pěkně zrychtovaný, ale nebyl ohrožen na životě.


    Měl obzvlášť velkou smůlu. Den předtím jeden ze seniorů nezvládl přistávání a podíval se nosem svého kluzáku skrz sklo do Uveho VW transportéru. Z celého "Unfallu" jsem si odnesl nepříjemný pocit o velikostech záchranných padáků a jejich klesavosti. Každý pilot by se měl zamyslet, jestli zatížení pilotem a křídlem již nepřekračuje povolenou horní hranici, stanovenou výrobcem padáku.


    Čtvrtý den sliboval aktivnější termiku. Jinak velmi dobří organizátoři se tentokrát při vypsání disciplíny sekli. Zvolili úlohu s otočným bodem na hřebenu, dosti daleko v horách. Nikomu ze závodníků se nepodařilo první otočný bod obletět, většina jich přistála na oficiálním Landeplatzu. Tři piloti se nenechali odradit obtížností letu a vydali se k otočnému bodu v horách, kde též přistáli a zabodovali. Pátý den opět sliboval lepší počasí. Byla vypsaná nejdelší trať - Hahnenkamm, Alpenrosen, Hohe Salve, Hahnenkamm a Landeplatz. Lojza uspěchal start, dosti dlouho se trápil na Hahnenkammu, ale celou trať ulétl. Já s Ivanem jsme odstartovali v dobrém intervalu. Sešli jsme se nad Alpenrose, kde jsme při přeskoku přes široké alpské údolí zvolili každý jinou stopu. Mně se podařilo Hohe Salve ofotit z dostatečné výšky a vrátit se na Alpenrose, kde bylo velmi silné stoupání (6 m/sec). Zbytek trati byl jen rychlostní let pod rozsáhlými mraky se silným stoupáním. Do cíle dolétlo 12 pilotů (klasifikovaných 10) a já byl na 4. místě s velmi dobrými body. Ivan při přeskoku neletěl dobrou stopu a též moc "tlačil na pilu," a tak skončil pod vrcholem Hohe Salve, kde se 20 min. trápil, než se mu podařilo ofotit. Cestou přes údolí chytil klesání a ve 400 m výšky se mu podařilo navázat na protilehlé hřebeny.

Tam se mu ale výrazný stoupák nedostavil, takže po dalších 15 min. letu přistál, aniž dosáhl posledního otočného bodu a skončil pod Hahnenkammem. Toto zaváhání ho stálo celkové první místo v soutěži.

    Poslední let byl kvůli bouřkám zrušen. V soutěži seniorů celkově zvítězil Wolfram Buchel před Václavem Chválou a Ingo Vesterborerem z Německa. Výborné 7. a 8. místo obsadili Lojza Bedáň a Ivan Šatra.

    Známý bojovník Artur Spori (67 let) ze Švýcarska se stále pohyboval na prvních místech, ale asi měl špatnou nějakou fotku, a tak obsadil až 10. místo. Stejně se propadl náš kamarád Werner Musiol z Německa pohybující se průběžně na předních místech, který při předposledním letu přehlédl při přistání v terénu dráty a zlomil si ruku. Heini Moser ze Švýcarska (který již 3x seniory vyhrál) létal na kluzáku EXXTACY, zřízeném částečně aerodynamicky a byl klasifikován mimo. Jinak by zvítězil on. Tento zajímavý kluzák má klasické torzní skříně z uhlíkového kompozitu a je samonosný, bez bočních vyvazovacích lan. Na horní straně křídla má velké spoilery, které jsou automaticky ovládány pohybem hrazdy. Pro přistání je vybaven velkou vztlakovou - brzdící klapkou na střední části křídla. Heini s ním dokázal normálně přistávat do našeho omezeného prostoru. V běžném létání sice nekraloval, ale když šlo o přeskok a zvláště na vyšší rychlosti, tak neměl konkurenci. Většina pilotů z první třetiny pořadí létala na bezstožárkových křídlech.

    Já létal na Super Extralitu od Tomáše Suchánka a musím říci, že létal a hlavně kroužil výborně.

    Další zajímavostí bylo používání brzdícího padáčku. Většina pilotů měla tento padáček made in Emil Dvorožňák. Z pohledu na přistávající piloty musím říci že jeho použití u výkonných ZK při přistání ve složitějších podmínkách se jevilo jako výhodné. S brzdícím padáčkem o průměru cca 1 m se zvýšilo opadání, sestup byl strmější a pilot byl ušetřen "cvičení" při přistání. Takový padáček v dávných dobách zkoušel Petr Mára ale při tehdejší výkonnosti ZK to nemělo ten správný efekt.


    Další naši kolegové občas něco neoblétli, Milan Mikulášek měl potíže s fotoaparátem, rozhodčí mu neuznali otočné body, a tak se v pořadí propadl. Musím jak Pepu Müllera, tak invalidního Mílu Mikuláška pochválit za nasazení a vůli bojovat. Ještě bych chtěl vyzvednout profesionální úroveň místních organizátorů při vyhlašování a vyhodnocování disciplín a poděkovat našemu příteli Helmutovi Lorenzonimu z Kitzbühlu, který nám pomohl se zajištěním naší účasti na soutěži.