Franshoek je malé městečko, ležící v krásném údolí plném vinic. Start je nad silnicí v sedle, nesmí vás ovšem zarazit pamětní křížek přesně na hraně startovačky, ani nápis, že do odvolání je zde létání zakázáno. Pokud zavoláte na telefon uvedený na tabuli, velmi pravděpodobně se o možnosti zde létat dohodnete s jejím správcem z místního klubu (asi po vás bude chtít menší poplatek).





    Nám se bohužel počasí nevydařilo a tak jsme celí natěšení uháněli dál do Porterville. Malé městečko na úpatí dlouhého hřebene Olifant Mountains, běžícího ve vzdálenosti asi 40km rovnoběžně se západním pobřežím JAR, je asi nejznámějším místem pro létání v této části Afriky. Odehrává se zde řada mezinárodních soutěží (ve chvíli kdy píši tenhle článek, Ondra Dupal drtí Jihoafričany na jejich mezinárodním mistrovství) a podařilo se odsud uletět za příznivých podmínek vzdálenosti přes 160km. Duší místního létání je sympatický padesátník Rob Manzoni, který má v Porterville velký dům, zařízený prakticky výhradně pro padáčkáře.



    Neočekávejte žádný luxus, pokoje jsou vybaveny jen palandami, sprchy i záchody jsou čisté, teplá voda teče a ceny jsou více než mírné. Mnohem důležitější je ale pravidelná předpověď počasí většinou i s briefingem, vývozy na kopec, svozy z přeletů a počasí, zaručující spoustu letových dní. Připojíte-li k tomu dobře zásobený bar s prakticky nepřetržitým provozem, možnost vyprat si těch pár propocených triček a docela dobré snídaně, je to přesně to, co takový unavený padáčkář potřebuje. Když má Rob čas a dobrou náladu, udělá k večeři nějakou místní specialitu, jinak se jde kolektivně do jedné z několika Portervillských hospod. Pokud pojedete od Wellingtonu po silnici č. 44, je Robův útulek, zvaný "Flyer's Lodge" třetí dům od konce po levé straně. Telefon do "Flyer's Lodge" je 022 9313416.

    Startovačka Dasklip je asi 10 km od Portervill směrem na sever, až pod start dojedete po prašné cestě osobním autem (vlevo je rampa pro HG) a zbývá vám tak třicet metrů pěšky na velkou plochu, pokrytou pevnou sítí, na které může startovat spousta padáků najednou. Podotýkám, že startovačka je Robovým majetkem, za den vybírá poplatek 25R a je velice citlivý na chytráky, kteří se pokoušejí vyhnout placení (což jsem loni z neznalosti udělal já, naštěstí bez konfliktu s Robem).




    Ze startu doleva poletíte směrem k Porterville a dále až do Wellingtonu, kde už je ale omezena výška. Doprava podle hřebene míří nejoblíbenější trasa do Citrusdalu a dále do až do Clanwilliamu, což je okolo 100km. Letět je možné buď podle hřebene až k průsmyku, kde hřeben protíná silnice z Piketbergu do Citrusdalu. Podle hřebene vede v rovině prašná cesta s výjimkou asi desetikilometrového úseku, tam se připravte na pochodové cvičení. Od průsmyku se můžete pokusit o přeskok přes poměrně široké údolí, budete ale potřebovat velkou výšku. Druhou možností je pokusit se o přeskok údolí jakmile najdete nějaký pořádný stoupák - má to jedno riziko - jestliže vyhnijete, bude vás stát svoz pořádný balík, protože silnice do tohoto údolí vede asi stokilometrovou oklikou. I to byl důvod, proč jsme většinou volili trasu podle hřebene a několikrát jsme skončili u Citrusdalu. Se základnami okolo 1500m toho o mnoho víc dokázat nešlo, což nám potvrdily výkony kolegů z celého světa.



    Let dále za Citrusdal nám většinou znemožnil silný protivítr způsobený mořskou brízou - chce to startovat hodně brzo. Samozřejmě se také můžete vydat ze startu odvážně do roviny směrem na Piketberg, což je oblíbená soutěžní úloha. Jen to chce trochu jiné počasí než bylo momentálně k dispozici. Louka pablbů je přímo pod startem u odbočky silnice do sedla a je dokonce vybavena větrným pytlem. Tady jsme se také nejvíce vyřádili s autostopem (k Robově mírné nelibosti). Nejkrásnější stop se povedl Lexovi - u benzínky za Citrusdalem (přistál tam na kafe, mazák jeden) stopl osobák s pěti černochy, kteří jeli z ryb. Bez váhání ho naložili i s padákem a pak se Lexovi povedl husarský kousek - přesvědčil je, ať naloží i mne, který jsem stopoval o kus dále. S obrovským smíchem naložili do auta celkem sedm dospělých, dva padáky, kýbl s rybami a dovezli nás až do Porterville před dům. Cestou popíjeli pivo (bacha - nalévali si ho do skleniček, což bylo za jízdy a v naší sestavě dost dramatické) a vyptávali se nás na všechno možné. Obrovský úspěch jsem utržil za odpověď na otázku, jaké se nám líbí holky. Když jsem jim vysvětlil, že hezké, mohli se smíchy potrhat. Když jsem jim k tomu vysvětlil, že se u nás jezdí vpravo a že tisíc Randů je asi tři a půl tisíce našich korun, málem jejich řevem vypadla okna a naskákaly boule na střeše. No, každý máme právo na svých pět vteřin slávy, ale zážitek to byl opravdu bezvadný.

    Co říci závěrem - krásně jsme si polétali a podařilo se nám to, co jsme si naplánovali - vrátit se živí a zdraví. Prozkoumali jsme několik z více než stovky známých terénů k létání v JAR a určitě se sem za létáním vrátíme. Nepohádali jsme se přesto, že jsme byli spolu prakticky 24 hodin denně a na letišti jsme si navzájem poděkovali. Přesto Lexovi ještě jednou děkuji jako bezvadnému parťákovi i příjemnému společníkovi a už se těším, až zase někam spolu vyrazíme. S mým oblíbeným pozdravem "See you at cloudbase" Jakub.