Domovní prohlídka v rozsáhlém statku byla důkladná. Nevynechali ani půdu se senem, kde jsem zahrabal křídlo rogala. Naštěstí nic nevyčenichali. Zabavili mi pouze dvě kolečka k rudlu s tím, že by to mohlo být na letadlo. Zato v Uničově u nových majitelů Šohaje sebrali podvozek na motorové rogalo. Naštěstí tam ale nebyl motor. Dále přepravní podvozek na převoz větroně. Rozběhla se mašinérie vyšetřování všech obyvatel obce Dětřichov a okolí, zvláště pak i dětí ve školách. Při dalším výslechu jsem byl odvezen do Šternberka na psychiatrické vyšetření, když si prý na nic nepamatuji. Naštěstí po jejich odjezdu mě lékař ihned propustil s tím, že kdyby byl mladší, tak by si rovněž zalétal. Honička a vyšetřování pak pokračovaly v Ostravě, kde již oni dva ochránci bezpečnosti mávali příkazem k předání do vazby. Díky tomu, že jsem vždy před výslechem spolykal prášky na uklidnění, prožíval jsem vše v pohodě. Největší šok jsem jim však způsobil, když jsem vytáhl fotografii, jak v uvedeném letadle sedí jejich příslušník STB se slovy, že ne já, ale příslušníci STB létali v tomto letadle. Při pokusu o grafologickou zkoušku na ověření podpisu smlouvy s bývalým majitelem jsem toto rezolutně odmítl. Razie trvala téměř 3 měsíce, když se stbákům nic nepodařilo proti mně nalézt. Měl jsem být však exemplárně potrestán jako původce této nelegální činnosti. Vyšetřování se blížilo ke konci. Byl jsem předvolán k seznámení s výsledky. Z odsouzení mě zachránila amnestie Gustava Husáka, vyhlášená k 70. výročí vzniku republiky, kdy bylo stíhání trestných činů obecného ohrožení zastaveno.

    Přesto jsem ale nechtěl přijmout nějakou amnestii a do konce života děkovat bolševickému prezidentovi za záchranu. Šel jsem k okresnímu soudu podat odmítnutí udělené amnestie a podat žalobu o navrácení zabavených 2 ks koleček, určených na zhotovení rudlu na odvoz popelnic pro přestárlé rodiče. Majitel zabaveného podvozku na rogalo rovněž zažádal o jeho navrácení. Kupodivu soud rozhodl v náš prospěch a doličné věci nám rozhodl vydat.

    Přepravní podvozek však propadl ve prospěch státu. Po roce skončil na bruntálsku a u některého z estébáckých přisluhovačů na odvoz sena. Své ukryté a tím zachráněné rogalo jsem opět poskládal a s přílivem pocitu vyzrání nad bolševickou estébáckou mašinerií jsem se opět vrhnul na létání. Další rok jsem se konečně dočkal možnosti létat legálně. To se již psal rok 1989 a díky sametové revoluci jsem si konečně mohl splnit svůj sen - vybudovat soukromé letiště, které jsem oficiálně otevřel ke svým 50. narozeninám jako zadostiučinění po čtyřicetitiletém pronásledování státní bezpečností.

    Dnes již jen vzpomínám na tuto absurdní dobu, kdy bylo jakékoliv soukromé lítání považováno za protistátní činnost a držení letadla letenkou na západ oceněnou nejméně rokem kriminálu. Radost z toho, jak místní pomahači veřejné bezpečnosti musí skřípat zuby, když se jim nepodařilo svými výpověďmi proti mně dostat mě do kriminálu mě uspokojuje ze všeho nejvíce.