Čeká nás 30km cesta do Kjučí. Scházíme k hranici lesa a potkáváme vydatně kouřící náklaďák s partou Čechů na korbě. Dle řidiče je za hodinu zpět, ale není to pravda. Po třech a jedné půlhodině chůze, doufání a odpočinku se náš spasitel ukáže nejprve dýmovou clonou a pak v plné parádě.





    Řidič je stará, dobrá škola, sice si řekne o peníze za svezení, ale je to klasický Rus - k hostům vstřícný, přívětivý a pohostinný. Vypráví, jak se na vojně dostal na Kamčatku, našel si holku a už tu zůstal i když je původem z Ukrajiny. Na matěri, tedy rodné Rusi nebyl, ani si nepamatuje. Letenky jsou drahé.





    Jeho gruzavik je vyroben v roce 1963 a dnes má nejeto 4500km. Dostal ho zdarma jako nepoužívanou vojenskou uschovávku.

    Po několika dnech mimo civilizaci si dosyta užíváme jejích výhod. Uzený losos, pivo Baltika 3 a nocleh za 50 rublů na noc je nádhera. Venku vodorovně prší, je problém jít na záchod a jakékoliv plány se smrskly na pobyt v suchu pod střechou.

    Předplaceným autobusem jedeme zpět do Petropavlovska, kde už za lepší peníz si pronajímáme Zila s ochotným řidičem pro přepravu na základnu mezi sopkami Avačinská a Korjakská.

    Další den ráno kupodivu přeje počasí. Jdeme na výstup na sopku Avačinskou. Z 1000m se stoupá do 2400 a je to teda opravdu kopec. První den svého pobytu na Kamčatce si nesu nahoru padák Atis půjčený od firmy SKY, abych si konečně ve vhodných podmínkách slétl nějakou nádhernou sopku. Doposud tomu počasí nepřálo. V 1800m nad mořem začínám nejistět, jestli poletím. Vane v nárazech svižný vítr a proto dnes končím výstup a startuji z nejbližšího vhodného místa.



    Atis v Kamčatském větru statečně svahuje, ale já po pár couváních dle GPS mu dávám rozkaz VPŘED a letím na vedlejší hřeben s tím, že po něm vyjdu znova nahoru.

    V pohodě přistávám.



    Sbalím padák, dám si oběd a hodinku spánku. Probudí mě silný vítr, vypadá to na sestup pešky. Chvíli čekám, jsou tam pomalejší intervaly!!! Hledám prudší místo na start, ale hřeben je svažitý jako klouzavost padáku. O 300 metrů je to lehce lepší. V silném, ale naštěstí pravidelném větru se rychlostí chůze dostávám vpřed. Nad jiné oceňuji stabilitu vrchlíku, který je na mou hmotnost malý a k přízemním turbulencím je přezíravý. Postupně získávám svahováním výšku a vzdálenost umožňující couvat v údolce, kam potřebuji. Přistání je na správném místě, s lehkým couvání (= nebrzdit!!!). Jdu do tábora, kde mně čekají krotcí syslíci (místně zvaní jevraška), kteří mi snědli, jak jsem později zjistil, celý chleba a oplatky!





    A ještě jsou drzí.



    Ale pěkní !



    Večer se Avača ukázala v celé své kráse. Dle dýmu na vrcholu by šla krásně sletět, ale taky bych tam v padáku mohl přenocovat a další den po svých sestoupit.