Voláme na místní letiště, aby vrtulník dovezl zbytek kamarádů a bednu whisky. Pilot vrtulníku je velice ochotný, jen má dotěrnou otázku, kdo to zaplatí? Detailista! Nechápe, co právě prožíváme. No nic, whisky nebude. A ti, co nedoletěli, maj prostě smůlu. Příště. Snad. Z osmi nás doletělo šest. Dvě hodiny emocí. Tak tomu říkám radost. Radost, jakou jsem ještě nezažil. Je jiná - paraglidistická. Naše! Kdyby se dala měřit, má určitě nejvyšší hodnoty. Určitě!



    Adrenalin ustupuje. Stavíme stan, který si Jim přivezl z Nepálu. Tam se vejdeme všichni.



    Pozvolna vychutnáváme kouzlo velehor. Slunce zapadá a pocity se opět umocňují.



    Všichni jsme zažili mnoho, ale tohle je jiné. Jsme tu skoro všichni - parakamarádi. Kamarádi a ode dneška na celý život. Dokázali jsme to! To je nádhera. "Jsme tu," pořád opakujeme. A pořád to není dost. Voláme domů.



    "Žijeme a jsme tu," sdělujeme manželkám, ale jak popsat to, co právě prožíváme? To prostě nejde. Jen Zdeněk najednou nevypadá šťastně.

"Co se děje Zdeňku?" ptám se.
"Hoří, hoří v Okanagenu," oznamuje sklesle Zdeněk a rozbaluje padák.
"Co? Co?" naléhám.

    Celý Okanagen, bydliště Zdeňka, hoří. Asi 600km od místa našeho zrovna objeveného ráje je vše v plamenech. Lesy i domy. Co teď? Slunce je pryč a tma rozprostřela svá křídla.

"Snad nepoletíš?" dotírám stále na Zdeňka.
"Musím!" panikaří Zdenda.

    Neletěl! Není proč. Co má shořet, shoří. Ať tam jsi nebo nejsi. Konstatují ostatní. A mají pravdu. Je to dálka a jestli je to opravdu tak špatné, je rodina dávno evakuovaná. A nebylo!

    Vaříme večeři. Každý vyklopil, co dovezl. Moc toho není. A nebylo potřeba. Jak říkají v divadle Járy Cimrmana - byli jsme tak plní dojmů, že se do nás už stejně nic nevešlo. Trochu rýže a sýra. Jako desert doutník. A spát.

    Ráno je přenádherné. K snídani zbytky od večeře. Doutník mi moc nešel. Sbalit a jde se na to! Cíl dneška je přistát, kde jsme včera odstartovali. V autech máme studená piva a jídlo. Pivo, to je motor pro dnešek! Startujeme jako výsadkáři.





    Bez nervů, plní zážitků. O nic už nejde. To se to lítá. Mohli jsme letět dál, ale ty piva! Každý chce sdělit své zážitky, dojmy, pocity. Hurá domů na start, kde to včera všechno začalo. Najednou to jde jako po másle. Jako by to bylo z kopce.




    Doletěli jsme všichni. Zdeňkův baráček neshořel. Následují bujaré oslavy u Jima a vyměňování fotografií. To bylo něco! A co příště?

"Poletíme s tandemama," pronáším polohlasně. Ticho. Toplendovat s tandemama na Měděné hoře?
"No nic, tak já pojedu," loučím se s klukama a v hlavě už mám další plán.

    Ještě jsem nejel z Pembertonu do North Vancouveru tak dlouho jako tenkrát. Unaven lítáním a zahlcen zážitky. To byl zase paravíkend v Kanadě!