Na Kaprun, klasický rakouský ledovec jezdím pravidelně již pátý rok, brázdit lyžemi místní zasněžené svahy v prudkém květnovém slunci. Při jedné z loňských svačinek na horní stanici nejvyššího vleku jsem se takhle spokojeně díval do údolí, kde se rozprostírá krásná okresní vesnička Zell am See a vtom mi hlavou bleskl nápad, na první pohled hodný mé osoby. "Jardo, co takhle sletět dolů, to by byla bomba," sdělil jsem jakoby nic kamarádovi, který seděl vedle mě na skluznici svých Elánek a momentálně se zabýval výbornou rakouskou žemlí se salámem. "No," odpověděl rozvážně, dosud pamětliv krásy únorových instruktážních sletů Bischlingu v děsivé závěrečné chumelenici, "nemuselo by to bejt špatný, ale zatím jsem tu nikoho lítat neviděl." Už jsem to dál neřešil a odložil celou záležitost ad acta. Po Kaprunu jsme si konečně koupili vytoužené padáky, výborné áčkové Yoki od JojoWingu a začali svorně děsit lítače na severočeských kopcích, hlavně pak na Rané.

    Květnové lyže v Rakousku jsou mojí každoroční drogou, a tak letošní zakoupení čyřdenního zájezdu bylo již zaběhnutou rutinou. Týden před odjezdem mě napadlo prostudovat místní meteoweby a počasí se na nich jevilo slušně, takže mi nezbylo, než své blízké pomocí vhodně umístěné pojišťovací kartičky na paragliding nenápadně upozornit na skutečnost, že letošní výlet nebude jen tak úplně lyžařský, alepoň co se mé maličkosti týče. Z úsporných důvodů jsem se pojistil pouze na sobotu 11.5.2002, což se nakonec ukázalo jako velmi prozíravé, protože ve zbývajících dnech foukala severní pětka do zad v celém areálu lyžařského střediska a starty do rotoru obvykle nepatří k mým oblíbeným druhům zábavy.





    V sobotu se dle mého soukromého očekávání severní vítr zmírnil a chvílemi dokonce přestával úplně, nicméně dopoledne jsme z bezpečnostních důvodů očmuchávali jeho sílu a směr na všech možných i nemožných hřebenech a snažili se určit, do jaké míry je či není náš nápad k přežití. Výborně nám také posloužil můj německy hovořící otec, jemuž se dostalo klasického vzdělání ve školním ústavu protektorátu Böhmen und Mahren a který přes svůj výrazný osobní odpor k nadcházejícímu pokusu svého milovaného dítěte dojednal s jedním z vlekařů podrobnosti a potřebnou logistiku. Mladý sympatický hoch v kombinéze s nápisem Kitzsteinhorn na zádech se promptně chopil vysílačky a s kýmsi dlouze hovořil, aby nás pak zklamal tím, že přistávat na ledovci mezi vleky není dovoleno. Tím se Jardovi zhatily plány na dopolední poletování s lyžemi na nohou s následným vyjížděním dvoukotvou zpět na start, a tak se rozhodl sletět alespoň pod AlpinCentrum a přistát v závěji za vlekem. Já měl v plánu nechat ho vyblbnout a večer sletět do Zell am See, kde byla v asi čtyřkilometrové vzdálenosti solidní oficiální přistávačka, ovšem za desítkami drátů s VVN a navíc křížící CTR místního "svazarmovského" letiště. Padák jsme si totiž vzali jenom jeden, místa v autech bylo málo a zájemců o svezení do Rakouska poměrně hodně. Vyjeli jsme na nejvyšší sjezdovku, jejíž strmý hang hned pod stanicí vleku zaručoval, že se člověk vznese do vzduchu i bez použití sportovního létacího zařízení, jak stanovy LAA odborně nazývají látkovou židli, přivázanou šňůrami ke kusu skytexového hadru.

    V nepříjemném severním větříku jsme učinili několik zoufalých pokusů o rozložení padáku a kontrolu šňůr, což se nám nakonec podařilo, ovšem jakmile se Jarda nachystal ke startu čelem do propasti, potměšilý severáček shrnul vrchlík a v podobě velikonoční vánočky mu jej omotal kolem nohou. Skřípějíce posledními zbytky svého chrupu narovnal jsem zpět padák a jakmile se kapesník na lyžařské hůlce, provizorně sloužící za fléru uklidnil, zařval jsem povel ke startu.







    Zlatý Yoki! Startuje výborně a i když Jarda musel chvíli běžet po větru z kopce o sklonu asi padesáti stupňů, odlepil se a pokračoval směrem na AlpinCentrum poklidným, pohodovým letem, který po pěti minutách zakončil v závěji pod vlekem. Mezitím se nebe od severu začalo zatahovat a větřík lehce zesílil. To ve mně uspíšilo zásadní rozhodnutí. Poletím na parkoviště pod lanovkou v údolí, přistanu kde to půjde a když to přežiju, vyvezu padák nahoru a Jarda zopakuje to samé. Plán zněl rozumně, čas byl dobrý, a tak jsem shodil lyže, obul goratexové boty a navlékl sedačku.

    Vítr se kupodivu téměř uklidnil, a tak se startem nebyly žádné větší problémy. Strčil jsem pod bundu nový Olympus C-700 UZ, vyvážil bílou barvu, zapnul speed a vário a s divokým výkřikem "Banzaiiii" po vzoru japonských pilotů vyrazil z kopce jak splašený. Start byl bez potíží a lana vleku zmizela ihned v hloubce. S řidičkami v rukách jsem zalovil pro foťák a v hledáčku nechápavě zíral na přibližující se skálu. Jak jsem ho tahal pravou rukou z výstřihu, zatočil jsem téměř o devadesát stupňů proti kopci.




    Ihned jsem chybu napravil a pokračoval směrem AlpinCentrum, zběsile fotografujíce v automatickém režimu středisko pode mnou. Lidé většinou mávali, asi to tu ještě nikdy neviděli, o čemž ostatně svědčil i nadbytek nevyžádaného pozemního personálu na startu. Až na hranu ledovce s mezistanicí lanovky probíhal let klidně, albedo zářivě bílého sněhu stačilo nosit tak akorát lamináty z letiště v Zell am See vysoko nad mým vrchlíkem. Tmavší les se ale postaral o první dvojkový stoupák, a pak už bylo třeba být opatrnější.