Z týdenního volna v Nairobi toho nakonec moc nebylo. Byla z toho jen soukromá návštěva u velvyslance České a Slovenské republiky. Na zvířenu v okolí města čas vůbec nebyl. A tak jsme na Kilimandžáro vyrazili opět se zpožděním až v neděli 5. března v jednu hodinu ráno z Nairobi.

    Vzdálenost po cestě, spojující keňské Nairobi s tanzánským městem Moshi, které leží na úpatí národního parku Kilimandžáro je 320 kilometrů a podle místních zkušeností a stavu silnic jsme odhadovali délku našeho přesunu na asi 6-7 hodin. Ještě jsme dostali černého původce a ve stylu POLE-POLE jsme vyrazili. Cestovat v noci po Africe se nedoporučuje, protože se všude pohybuje mnoho zvěřiny a darebáků, kteří se vás prý snaží okrást. To první do puntíku potvrzuju. Než jsme dojeli na keňsko-tanzánské hranice potkali jsme na hlavní cestě, významem asi jako naše dálnice D1 z Prahy do Brna, mnoho zeber, antilop, velblouda, toulající se krávu domácí, oslíky a několik rojů moskytů. Vždy jsme ale měli štěstí a podařilo se nám včas uhnout nebo zastavit. Cesta, až na pár vydatných dešťových přeháněk, proběhla na hranice s Tanzánií bez problému.



    Pak přišla hranice. Spousta papírů, běhání od boudy k boudě, buzení státních zaměstnanců a asi po hodině a půl jsme konečně dostali tanzánská víza. Cena je 50 USD a platí na více vstupů do země po dobu 3 měsíců. Je to stejné jako v Keni. Je ale lepší s sebou vozit účet od zaplacení. Vízum je jen razítko a nikdo prý neví. No, a pak už byla Tanzánie. Náš průvodce nás spolehlivě dovedl až na první křižovatku do města Arusha, kde místo na východ odbočil na západ. Přišel jsem na to až po 60 mílích. Taková malá zajížďka 100km sem a 100km zpět. A tak místo v sedm hodin ráno dorážíme na bránu parku Kilimandžáro v Machame až v jedenáct dopoledne. To už nám všem začínají cákat nervičky. Náš průvodce je zde asi poprvé, nic není domluvené a na první bivak je to čtyři hodiny. A tma je na rovníku v půl sedmé. Vše ale zachránil opět Ivan a jeho diplomatické schopnosti.



    I když je nepotřebujeme, dostáváme s sebou kuchaře, nosiče a vůdce. To se tam musí. Nemá smysl se vůbec dohadovat, ti lidé prostě z toho žijí. Čas nás opět tlačí, a tak jako poslední z celé skupiny za celý den ve 14 hodin začínáme stoupat k ne už tak vzdálenému vršku Kilimandžára. Výstup, slet a sestup naší trasou Machame Route má trvat 4 dny a 3 noci. Ale i v Tanzánii znají POLE-POLE.



    První etapa vede deštným pralesem od brány ve výšce cca 800m n.m. do tábora Machame, který leží na hranici pralesa a kosodřeviny ve výšce 3000m n.m. Připadal jsem si jako na prohlídce botanického skleníku na zámku v Lednici jen s tím rozdílem, že nás někdo pořád políval vlažnou vodou. Čtyři hodiny pohodové vycházky s 35kg těžkým batohem a rogalem, stavba stanu a první překvápko. Kuchař uvařil večeři a donesl nám ji až do stanu. Ve 20:00 usínáme jako mimina.

    Druhý den pokračovalo putování do tábora č. 2 ve výšce 3800m n.m. nad hranicí kosodřeviny šlapáním po chodníku, podobnému jako v Tatrách po magistrále. Počasí nebylo nic moc, ale už nepršelo, a tak po čtyřech hodinách stoupání máme tábor č. 2. Jsme důkladně aklimatizovaní zatím jen na POLE-POLE, a tak fotíme a kocháme se pohledy na prales svrchu. Stan stojí hned, kuchař nám v mezích možností udělal jídlo a my se potulujeme v okolí tábora a koukáme na ten kopec nad námi.






    Po návratu nás čeká dost nemilé překvápko. U rogala stojí správce tábora a chce po nás kromě všech dokumentů k pilotovi a ke křídlu i papír, který nikdo nikdy nechtěl a ani ho teda nemáme. Je to povolení pro případ přistání v parku. Diplomatický pas, dolary, ani naše Irča nezabraly, tak zkoušíme poslední pokus. Není to ROGALO ale STAN. Hádky, hádky a zase jen hádky. Musíme náš STAN rozbalit a postavit. Mezitím se už okolo nás srotilo všechno černošské osazenstvo, které zrovna fandilo šéfovi tábora, který byl zrovna na koni.



    Další naše varianta byla, že teda je to rogalo, ale používáme ho jako stan a potřebujeme ho jako dekoraci na focení na vrcholu Kilimandžára. Nějak to opět neprocházelo a šéf tábora začal být nepříjemný. Nikdy ani on, ani nikdo z černochů v táboře totiž rogalo neviděl.