Hovoříme zde o přistávání na plochách, které jsou obklopeny vysokými překážkami. Pojďme se teď podívat na jiný příklad situace tohoto typu. Jak už jsem řekl dříve, jestliže fouká silný vítr, vybrali jsme si špatnou přistávačku. Když už ale není jiná možnost a musíme přistávat v silném větru, může být vhodnější použití osmičkových vykracovacích manévrů. Kvůli snosu větru pochopitelně nelétáme přesné osmičky, nýbrž se jako krab posouváme bokem tam a zpět podél závětrné strany přistávačky tak dlouho, až vyklesáme do výšky několika metrů nad vrcholky stromů či budov.

    Pokud jsme zvolili standardní obrat typu C, musíme být připraveni na změny rychlosti větru a tím pádem i změny výšky. To znamená, že může být potřeba udělat zatáčku navíc, jestliže máme přebytek výšky nebo naopak zkrátit dráhu letu s větrem v zádech či na boční vítr, nalétneme-li do klesavého proudu. Za takovéto situace je nezbytné držet se velice blízko vnitřní plochy přistávačky. Ať už jsme si vybrali standardní obrat typu C nebo osmičkový manévr, musíme nad poslední překážkou zvýšit rychlost až téměř k maximální (ne úplně maximální, protože stranové řízení je obtížnější, když máme speedbar až u kolen) a srovnáme směr na přistání. Je naprosto nezbytné zvýšit rychlost těsně před vlétnutím do prostoru, ve kterém se změna rychlosti větru projeví, což nastává obvykle asi deset metrů nad vrcholem překážek. Pokud necháme rychlost poklesnout, může se stát, že kvůli zmíněné změně rychlosti větru nebudeme schopni správně řídit.

    Přistávání je za těchto podmínek velice obtížné kvůli silné turbulenci a výraznému gradientu rychlosti větru. Musíme pamatovat na to, že je třeba držet přesnou výšku a směr letu. Je nutné udržovat vysokou rychlost letu až do okamžiku, kdy letíme těsně nad zemí a pak pokračovat v přízemním letu dokud se získaná kinetická energie nevytratí. Je naprosto zásadní udržet vysokou rychlost letu až do okamžiku, kdy jsme velmi nízko nad zemí, kde už gradient rychlosti větru zmizí a turbulence se výrazně sníží. Čím silnější je gradient rychlosti větru a turbulence (jinými slovy, čím silnější je vítr a čím vyšší a bližší jsou překážky), tím níže budeme zahajovat snižování rychlosti. A jestli se nakonec podaří přistát na nohy, pak klobouk dolů!

Pre-Mistrovství Evropy 2003 - Millau, Francie
    Disciplína měřila zhruba 100km. Začal jsem s několika kilometry svahového proudění na útesech, které padají z náhorní plošiny do údolí Millau. Následovalo 50km přes další rozlehlou náhorní plošinu většinou s větrem v zádech. Rychlý pohyb mraků nad náhorní plošinou a termika v bezoblačných modrých dírách dělaly problémy všem. Dvakrát jsem se musel opětovně zvedat z poměrně malé výšky a ve vzdálenosti asi 20km od cíle jsem se začal připravovat na závěrečný dokluz. Samozřejmě jsem nechtěl připustit, aby mě ostatní dohonili.

    A tak jsem hloupě pohrdl stoupákem o rychlosti 3m/s. Vzdálenost k cíli vyžadovala klouzavost 17 a můj Laminar byl schopen ji dosáhnout. Nebýt ovšem kopce, který mi zablokoval cestu zhruba tři kilometry před cílem.

    Bylo tam malé čisté místo, obklopené vegetací a stromy nejméně pět metrů vysokými. Měl jsem jen o malinko více výšky, než bylo potřebné k dosažení závětrné strany plochy a žalostně jsem zavzpomínal na ignorovaný třímetr a mnohem lepší přistávačku, kterou jsem nechal bez povšimnutí pár kilometrů zpět. Tento malý plácek pode mnou byl teď jedinou šancí na přistání, která mi zbyla.

    Zpomaloval jsem ... moje rychlost nad zemí byla velice nízká. Ještě pomaleji. Po několik intenzívně vnímaných sekund jsem zůstal zavěšen ve vzduchu. Představil jsem si, že sokol musí mít stejný pocit, když se vznáší a pozoruje dění na zemi těsně před tím, než se vrhne z výšky na svou kořist. Jeho život závisí na úspěšnosti útoku. Začal jsem předvídat poryv větru, jakmile jsem ucítil gradient jeho rychlosti. Věřil jsem křídlu.

    Díky křídlům a krátkému okamžiku úplného vcítění jsem zažil ten nejneuvěřitelnější a nejintenzivnější pocit, jaký jsem kdy při létání měl. Skutečně jsem cítil, že křídla nade mnou jsou mými vlastními křídly ...

    Ale neměl jsem čas zaobírat se těmito myšlenkami. Musel jsem být připraven. Zvýšil jsem rychlost a vlétl do rotorové turbulence za stromy. Turbulence byla natolik silná, že jsem měl problémy s udržením přímého směru letu. Nebylo ani pomyšlení na přehmátnutí na trapézky. Přistál jsem čelně na speedbar a ramena. Žádné škody.

    Později, když jsem přemýšlel o vynechaném stoupáku a nedolétnutém cíli, nedokázal jsem se cítit rozzlobený, protože jsem získal významnou zkušenost. Ale příště si vyberu o trochu větší přistávačku.